Rozsudek Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 7 C 189/2020, ze dne 19. 1. 2022:
Pokud se jedná o výklad pojmu„ společná domácnost“ pak soud při svém rozhodování vycházel též z rozsudku Nejvyššího soudu ČR (dále jen„ NS“) ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 678/2011, jehož právní věta zní:„ Povaha společné domácnosti jakožto skutečného (faktického) a trvalého spotřebního společenství dvou nebo více fyzických osob zpravidla vylučuje, aby společnou domácnost tvořily fyzické osoby, které spolu nechtějí být členy téhož spotřebního společenství, a aby stejná fyzická osoba byla současně členem dvou nebo více společných domácností. Jestliže manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb, a tedy žijí v trvalém spotřebním společenství, není možné založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství právně uznat z hlediska ustanovení § 115 obč. zák.“ Ačkoliv se toto rozhodnutí vztahuje k poměrům upraveným zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem platným do 31. 12. 2013, soud má zato, že jej lze aplikovat i v poměrech nové právní úpravy.
Žalobci se podařilo prokázat pouze to, že za zůstavitelkou několikrát do měsíce dojížděl, pomáhal jí na zahradě a s péčí o dům, hradil jejím jménem poplatky na obci a zajímal se o její zdravotní stav. Ačkoliv lze tuto aktivitu žalobce ocenit, na výsledek tohoto řízení to vliv nemá. Popsaným jednáním totiž nedošlo k naplnění předpokladu žití ve společné domácnosti se zůstavitelkou. Žalobce se zůstavitelkou nikdy fakticky trvale nežil, ani s ní nesdružoval finanční prostředky, pouze ji navštěvoval a vypomáhal jí. Žalobce tedy neprokázal, že by naplnil zákonné podmínky stanovené v citovaném ust. § 1637 odst. 1 o. z., není proto dědicem ze zákonné posloupnosti a ani účastníkem řízení o pozůstalosti. Soudu proto nezbylo, než žalobu ve znění po změně žalobního petitu jako nedůvodnou zamítnout.
