Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 24 C 3/2023, ze dne 8. 6. 2023:
Tato Závěť dle soudu splňuje veškeré zákonné podmínky dle ust. § 1494, § 1532 a § 1533 o.z., když byla sepsána celá vlastnoručně zůstavitelkou a jí i podepsána. Soud přitom nevešel na argumentaci žalovaného, že se jedná o pouhou kopii pořízení pro případ smrti zůstavitelky. Znaleckým posudkem [anonymizováno] [příjmení] bylo jasně prokázáno, že Závěť není kopií pořízenou jakýmkoli způsobem při využití reprodukční techniky, na kopírce či tiskárně, ale že se jedná o průpis pořízený fakticky sepsáním druhého stejnopisu Závěti, tj. o stejnopis vyhotovený zároveň s prvým originálem samotnou zůstavitelkou s využitím kopírovacího papíru. Soud přitom přihlédl i k věku zůstavitelky, pro jejíž generaci byl tento způsob pořizování stejnopisů běžnou záležitostí. Soud uzavřel, že pouhé užití slova„ Kopie“ pro označení druhého stejnopisu Závěti, který byl zůstavitelkou osobně předán žalobkyni, nemůže ničeho změnit na výše uvedením charakteru daného průpisu/stejnopisu Závěti, když zůstavitelka je právním laikem a nelze po ní vyžadovat právní znalosti týkající se následků vyhotovení stejnopisů (jako více originálů téže listiny) a vyhotovení pouhé kopie. Dle soudu lze z vlastního postoje zůstavitelky, která dva stejnopisy Závěti zároveň sama vlastnoručně vyhotovila, a sama trvala na tom, aby jeden tento průpis obdržela žalobkyně, a to dokonce proti podpisu, dovodit, že faktickou vůlí zůstavitelky bylo vyhotovení více originálů dané Závěti (které mechanickým průpisem sama vlastnoručně vyhotovila i podepsala), jakož i to, aby jedno toto vyhotovení Závěti měla u sebe právě i žalobkyně jako Závětí povolaná dědička. Zůstavitelka tedy zcela přesně věděla, že vyhotovuje ve stejný okamžik dvě vyhotovení Závěti přes kopírovací papír, věděla i o tom a jejím zjevným úmyslem bylo, aby jedno toto vyhotovení měla v držení žalobkyně.
Dle soudu je Závěť dostačující i z obsahového hlediska. Obsahuje povolání jasně (jménem a příjmením) identifikovatelného dědice (žalobkyně), když v řízení ani nebylo tvrzeno, že by se v daném případě mohlo jednat o osobu odlišnou od žalobkyně totožného jména. Dále osahuje jasné uvedení, že se jedná o pořízení pro případ smrti zůstavitelky (identifikované jménem, příjmením, bydlištěm, datem narození a r.č.) a že je odkazována část pozůstalosti, a to v podobě určité věci. Pokud se jedná o konkrétní vymezení této věci, byť není v Závěti uvedeno zcela vyčerpávajícím způsobem (či způsobem bez dalšího např. vhodným pro zápis nemovitostí do katastru nemovitostí), dospěl soud k závěru, že je z v Závěti uvedeného vymezení nemovitostí, které jsou odkazovány, možno jednoduchým výkladem dospět ke skutečné vůli zůstavitelky, a to zejména při respektování ust. § 1494 odst. 2 o.z., dle něhož je Závěť třeba vždy vyložit tak, aby co nejlépe odpovídala skutečné vůli zůstavitele při užití obvyklého významu slov (když nebylo ani tvrzeno, že by se slovy užitými v Závěti zůstavitelka spojovala zvláštní smysl). Z výpovědi žalobkyně, avšak zejména i z výpovědi svědka [příjmení], resp. i [anonymizováno]. [příjmení] (slyšené v dědickém řízení) bylo zcela prokázáno, že to byla právě žalobkyně (spolu se svojí dcerou), které se o nemovitosti – míněno chatu s pozemky v [část obce] ve vlastnictví zůstavitelky v souladu s její vůlí dlouhodobě (min. od roku [rok]) výlučně starala a že bylo skutečnou a jedinou i okolí známou vůlí zůstavitelky, aby tato chata„ zůstala v rodině“, míněno, aby jednou byla žalobkyně. Z konkrétního užití textace, že zůstavitelka odkazuje„ svou polovinu pozemku v [anonymizováno] u [obec]“ a„ svoji polovinu domu na jmenovaném pozemku v [část obce]“ tak lze dle soudu při respektování takto prokázané skutečné vůle zůstavitelky dovodit, že se fakticky má jednat o id. polovinu nemovitostí (tj. chaty i pozemku užívaného výlučně s touto chatou), které zůstavitelka vlastnila v k.ú. [část obce] (když v prvém případě se u slova„ [anonymizováno]“ zjevně jedná pouze o překlep). V tomto k.ú. přitom (jak plyne z informace z katastru nemovitostí včetně mapy, z fotodokumentace) zůstavitelka vlastnila nemovitosti zapsané na jediném [list vlastnictví] a to pozemek [číslo] pozemek [anonymizováno], jehož součástí je stavba č.e. [anonymizováno], přičemž se jedná o jediný funkční celek chaty (resp. stavebního pozemku výhradně zastavěného touto chatou) a zahrady kolem této chaty (určeného k užívání výlučně ve spojení s užíváním dané chaty). Dle soudu opět nelze odhlížet od toho, jak bylo uvedeno již výše, že zůstavitelka byla právním laikem, nebylo proto po ní možno spravedlivě požadovat, aby nemovitosti, které chce odkázat, označila naprosto přesně (např. způsobem dostatečným pro zápis do katastru nemovití), ale postačí, když z označení nemovitostí bude zřejmá její vůle, z níž bude dovoditelné, o jaké konkrétní nemovitosti se má jednat tak, aby tyto nemovitosti nebyly zaměnitelné s nemovitostmi jinými; stejně tak nelze, dle soudu, po žalobkyni vyžadovat znalost toho, že v právní úpravě [účinnost] došlo ke změnám týkajícím se vlastnictví pozemků a na nich stojících staveb (dle § 3054 o.z.); soud tak při výkladu vůle zůstavitelky vyšel ze stavu nemovitostí k okamžiku, kdy byla Závěť sepsána ([datum]) a z faktické vůle zůstavitelky prokázané výpověďmi žalobkyně a svědka [příjmení], jakož i potvrzené výpovědí J. slyšené v dědickém řízení, která vůli zůstavitelky, že„ [část obce]“ měly zůstat žalobkyni, zcela potvrdila. Soud tak uzavřel, že jazykovým výkladem Závěti při zjištění skutečné vůle zůstavitelky lze vyložit, že vůlí zůstavitelky bylo, aby chatu v [anonymizováno] (dle o.z. tedy správně pozemek, na němž tato stavba stojí), spolu s pozemkem k ní funkčně přináležícím (tj. zjevně spolu s přilehlou zahradou), zdědila žalobkyně; lze tak dovodit, že Závětí vymezenými nemovitostmi byly vůlí zůstavitelky míněny veškeré nemovitosti (pozemek zastavěný chatou a pozemek přilehlý), jak byly oba ve vlastnictví zůstavitelky ke dni jejího úmrtí zapsány na [list vlastnictví] k.ú. [část obce].
V řízení pak ani nebylo řádně tvrzeno (po výzvě soudu dle ust. § 118a o.s.ř.), natož prokázáno, že by zůstavitelka sama o své vůli pořídila závěť novější, resp. že takováto závěť existovala ke dni její smrti. Blíže neurčená novější závěť z roku cca [rok] byla pouze zmíněna svědkyní slyšenou v rámci dědického řízení, žádná takováto listina však nebyla v dědickém řízení ani předložena, ani nebyla nalezena při místním šetření; v tomto řízení tak z žádných provedených důkazů nevyplynulo, že by existovala jakákoli novější závěť zůstavitelky, vedle níž by Závěť nemohla obstát. Naopak v řízení bylo prokázáno, že zůstavitelka o své vůli nezničila ve smyslu ust. § 1578 odst. 1 věta druhá o.z. veškeré stejnopisy Závěti. Originál Závěti, který si ponechala zůstavitelka sice nebyl nalezen, ale zároveň ani nebylo v řízení tvrzeno, a z žádných ve věci provedených důkazů ani nevyplynulo, že by jej zůstavitelka o své vůli sama úmyslně zničila. Naopak stejnopis Závěti, který byl v držení žalobkyně (o čemž zůstavitelka věděla, když jej sama žalobkyni osobně předala), zůstavitelka úmyslně nezničila, když výpovědí žalobkyně bylo prokázáno, že zůstavitelka se žalobkyni nikdy nezmínila o tom, že by po ní Závěť chtěla zpět, že by ji chtěla zničit či odvolat. Stejně tak v řízení nebylo ani tvrzeno, ani v rámci místního šetření nebylo nalezeno např. výslovné odvolání Závěti dle § 1577 o.z.
