Usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 102 Co 9/2023, ze dne 15. 8. 2023:
Podle platné právní úpravy se dědictví – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2013 – nenabývá smrtí zůstavitele, ale na základě pravomocného rozhodnutí o dědictví s účinností ode dne vzniku dědického práva (srov. § 185 z.ř.s.); vzniklo-li dědické právo smrtí zůstavitele (srov. § 1479 větu první NOZ), pak má nabytí dědictví podle pravomocného rozhodnutí o dědictví účinnost ke dni smrti zůstavitele. Do pozůstalosti proto patří nejen majetek, který zůstavitel vlastnil v den své smrti, ale také všechen majetek, k němuž vlastnictví vzniklo až po smrti
zůstavitele, má-li jeho nabytí původ v právních skutečnostech, jež nastaly ještě za života zůstavitele a které by mu bez dalšího patřilo, kdyby nezemřel (srov. § 171 odst.1 z.ř.s.). Majetek patřící do pozůstalosti je samozřejmě způsobilým předmětem právního jednání, a to také v době před skončením pozůstalostního řízení. Ten, kdo v této době spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu (srov. § 1678 odst. 1 NOZ), a na základě jím učiněných právních jednání se může změnit (a také se mění) rozsah a povaha majetku patřícího do pozůstalosti. Na rozsah a složení pozůstalosti mají nepochybně vliv také objektivní právní skutečnosti, které nastaly v době od smrti zůstavitele do skončení pozůstalostního řízení. Pro vypořádání zůstavitelova majetku a nabytí dědictví proto není rozhodný stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele, ale stav majetku, který tu je v době rozhodnutí o dědictví (v době vydání usnesení o dědictví) podle ustanovení § 185 z.ř.s. Na tomto závěru nic nemění ani to, že k potvrzení nabytí dědictví dochází (v souladu s ustanovením § 185 odst.1 z.ř.s.) „zpětně“ ke dni vzniku dědického práva (dědické právo vzniká – jak naznačeno již výše – zpravidla smrtí zůstavitele), neboť tato fikce je pouze vyjádřením požadavku, že nakládání s pozůstalostí a změny v jejím rozsahu a obsahu jde i v době do skončení pozůstalostního řízení) ve prospěch nebo k tíži dědiců (těm, kterým se potvrzuje nabytí dědictví).
Pro rozhodování o určení obvyklé ceny z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že soud nevychází ze stavu aktiv a pasiv pozůstalosti, jaký tu byl v době vzniku dědického práva, ale v době vydání (vyhlášení) usnesení o obvyklé ceně. Majetek, který sice patřil do pozůstalosti v den zůstavitelovy smrti, avšak posléze – a ještě před vydáním (vyhlášením) usnesení o obvyklé ceně – přestal do ní patřit v důsledku platného právního jednání nebo jiných právních skutečností, se neoceňuje a při rozhodování o určení obvyklé ceny se s ním neuvažuje; kdyby došlo v mezidobí od vydání (vyhlášení) usnesení o obvyklé ceně do vydání (vyhlášení) usnesení o dědictví k novým skutečnostem, provede se potřebná změna opravou učiněnou podle ustanovení § 180 odst.2 z.ř.s.
