Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3263/2023, ze dne 14. 11. 2023:
Pro zjištění „obvyklé ceny majetku“ ve smyslu § 180 odst. 1 a § 181 odst. 2 z. ř. s., kterážto ustanovení neodkazují na žádný zvláštní předpis (tedy ani na zákon o oceňování majetku) tak není povinností soudu striktně se řídit právě uvedeným oceňovacím předpisem. Ustanovení § 180 odst. 1 z. ř. s. obsahující pojem „obvyklá cena“ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě v rámci pozůstalostního řízení vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Nelze proto a priori vyloučit, že soud (a tedy i soudní znalec) při výkladu onoho pojmu se bude inspirovat jinými právními předpisy, ať už je to např. z. o. k. nebo zákon o oceňování majetku. Vzhledem k variabilitě oceňovaných aktiv a pasiv pozůstalosti totiž nelze učinit jednotný (mechanický) návod, jak obvyklou cenu v tom kterém případě pro účely pozůstalostního řízení zjistit (určit), což ostatně platí i pro takový druh aktiv, jakým jsou cenné papíry, akcie nevyjímaje. I pro ně platí obecná zásada vytyčená v § 492 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena se určí jako cena obvyklá (potud se o. z. shoduje s úpravou v z. ř. s. – poznámka Nejvyššího soudu), ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem.
Vzhledem k tomu, že teorie i soudní praxe považuje pojem „obvyklá cena“ použitý v § 180 odst. 1 z. ř. s. i „obecná cena“, kterou užíval občanský soudní řád do 31. 12. 2013 ve svém § 175o za synonyma, není ani vyloučeno zčásti postupovat podle závěrů obsažených v již zmiňovaném R 58/2000 Sb., podle něhož „obecnou cenu (§ 175o o. s. ř.) veřejně obchodovatelných akcií, které v době smrti zůstavitele nebyly obchodovány na veřejném trhu, nebo veřejně neobchodovatelných akcií, soud stanoví ve výši ceny, za kterou by je bylo možné v době smrti zůstavitele prodat s dodržením případných cenových předpisů, platných v době smrti zůstavitele. Není-li možné zjistit, za jakou cenu (by) byly tyto akcie v době smrti zůstavitele obchodovány, určí se jejich obecná cena v době smrti zůstavitele částkou, která se rovná podílu akcie na čistém obchodním jmění akciové společnosti, určeném na základě účetní závěrky sestavené za období, v němž zůstavitel zemřel“. I uvedené rozhodnutí ovšem považuje náhradní určení ceny akcií způsobem v něm uvedeným za přípustné až tehdy, pokud se nepodaří zjistit cenu, za kterou (by) bylo možno v době úmrtí zůstavitele prodat (podmínkou tedy není, že akcie daného emitenta byly před smrtí zůstavitele předmětem obchodu, tím méně na akciovém trhu a ani citované rozhodnutí nepředepisuje závazným způsobem, jak má znalec onu prodejní cenu stanovit). Za situace, kdy se bude soud prvního stupně otázkou určení obvyklé ceny akcií obou společností znovu zabývat, není třeba v této fázi řešit akademickou otázku, jakým způsobem by mělo být postupováno, kdyby se znalci na základě jimi zvolené vhodné metodiky nepodařilo spravedlivou prodejní cenu daných cenných papírů zjistit. Je však zřejmé, že pro zásadní změnu právní úpravy od 1. 1. 2014 by již nebylo možno vycházet z dříve judikaturou zvažovaného „čistého obchodního jmění“.
S dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by bylo povinností soudů nižších stupňů vycházet z ocenění akcií, které jim sama nabídla. I k této otázce již dříve Nejvyšší soud zaujal stanovisko, pokud v usnesení ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 691/2022, uveřejněném pod číslem 12/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že soud rozhodující v řízení o pozůstalosti (soudní komisař) není při vydávání usnesení o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku, jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čisté hodnoty pozůstalosti, popř. výši předlužení podle § 180 odst. 1 z. ř. s., vázán soupisem pozůstalosti, seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti nebo společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Soudy nižších stupňů rovněž nebyly povinny (ve smyslu § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) provádět dokazování listinou, popř. znaleckým posudkem znalecké kanceláře B.S.P, spol. s r.o., pokud s odpovídajícím logickým argumentem vysvětlily, že daný posudek nebyl zejména z hlediska časového období, k němuž byl vztažen, pro účely pozůstalostního řízení použitelný.
