Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2562/2023, ze dne 15. 11. 2023:
V dané věci záviselo rozhodnutí soudů o pozůstalosti po zůstaviteli mimo jiné i na vyřešení otázky ke dni smrti tohoto zůstavitele nevypořádaného společného jmění manželů, které za jeho života zaniklo, když si manželé dohodli režim oddělených jmění. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dovolacím soudem od účinnosti o. z. (1. 1. 2014) dosud vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Zanikne-li manželství smrtí manžela, posoudí se majetkové povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví podle toho majetkového režimu, který existoval mezi manžely, popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v § 742, s výjimkou § 742 odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel dohodne s dědici o vypořádání jinak (§ 764 odst. 1 o. z.).
Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné (§ 741 o. z.).
Zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele a schválí dohodu pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem (§ 162 odst. 1 z. ř. s.). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, soud usnesením podle zásad uvedených v občanském zákoníku, určí, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Neshodnou-li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se nepřihlíží (§ 162 odst. 2 z. ř. s.).
Bylo-li zrušeno, zaniklo-li nebo bylo-li zúženo společné jmění zůstavitele a jeho manžela ještě za života zůstavitele a nebylo-li dosud vypořádáno, patří do pozůstalostního jmění právo na jeho vypořádání (§ 163 z. ř. s.).
Citovaná ustanovení § 162 a § 163 jsou v zákoně o zvláštních řízeních soudních součástí hlavy III. – řízení o pozůstalosti, dílu 2 – projednání dědictví, a to jako oddíl 5, který nese název „Majetek ve společném jmění zůstavitele a jeho manžela“. Již z tohoto pro obě ustanovení společného názvu lze dovodit, že tato ustanovení spolu souvisí, resp. na sebe navazují, což by se mělo projevit i při jejich aplikaci v řízení o pozůstalosti. Ustanovení § 163 nelze vykládat izolovaně, bez vazby na předcházející ustanovení § 162. Jestliže ustanovení § 162 v odstavci 1 ukládá soudu, aby v případě zániku manželství smrtí zůstavitele usnesením stanovil „obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele“, není žádný důvod k tomu, aby pro právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého (ale nevypořádaného) společného jmění manželů podle ustanovení § 163 měl platit jiný rozhodný okamžik, než den smrti zůstavitele. Ostatně i důvodová zpráva k ustanovení § 162 a 163 z. ř. s. uvádí, že kdyby bylo společné jmění zrušeno, popřípadě zaniklo-li nebo bylo-li společné jmění zúženo ještě za života zůstavitele, neprovádí se vypořádání, když neproběhlo do jeho smrti, do pozůstalostního jmění se zařadí „právo na jeho vypořádání“, které se uskuteční mimo pozůstalostní řízení.
O významu okamžiku smrti zůstavitele svědčí i ustanovení § 185 odst. 1 z. ř. s., podle něhož v rozhodnutí o dědictví soud „s účinností ke dni vzniku dědického práva“ potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, rozdělí pozůstalost mezi více dědiců, schválí dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, potvrdí nabytí dědictví více dědicům nebo potvrdí, že dědictví připadlo státu. Vznik dědického práva upravuje ustanovení § 1479 o. z., a to tak, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Jen stěží by proto byl přípustný výklad, podle něhož by se v průběhu řízení o pozůstalosti mohlo změnit právo na vypořádání společného jmění, které dědicům vzniklo již smrtí zůstavitele, na zákonnou domněnkou podle ustanovení § 741 o. z. provedené vypořádání za života zůstavitele zaniklého společného jmění (tj. i uplynutím tříleté lhůty od zániku společného jmění), když soud v závěrečném rozhodnutí o dědictví podle ustanovení § 185 z. ř. s. rozhoduje o nabytí dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele.
I dovolací soud tedy vychází z toho, že smrtí zůstavitele skončil běh (do té doby běžící) tříleté lhůty od zániku společného jmění pro jeho vypořádání, ať již dohodou nebo zákonnou fikcí, a v řízení o pozůstalosti vzniká pozůstalému manželovi a dědicům „jen“ nárok na jeho vypořádání mimo rámec tohoto řízení.
K námitce dovolatelky, že pozůstalé dcery neměly právní titul k podání žaloby ohledně nároku na vypořádání společného jmění manželů ještě před potvrzením nabytí dědictví, lze uvést, že pokud dědické právo vzniká smrtí zůstavitele a ten, komu svědčí dědický titul, dědictví neodmítne (jak tomu bylo v dané věci v případě pozůstalé manželky i dvou dcer zůstavitele), nejeví se být vyloučeno, aby právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého společného jmění manželů, patřícího do pozůstalostního jmění podle ustanovení § 163 z. ř. s., bylo realizováno ještě před skončením řízení o pozůstalosti, ovšem mimo rámec tohoto řízení, ať již dohodou dědiců s pozůstalou manželkou, nebo podáním návrhu na vypořádání soudem.
