Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1960/2023, ze dne 26. 9. 2023:
Nejvyšší soud potom v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z nějž je patrný důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, navázal na výše citované a konstatoval, že z výše uvedených závěrů vyplývá, že pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti (§ 476b obč. zák. – nyní § 1534 o. z.) tak není – na rozdíl od sporu o určení dědického práva vyplývajícího z holografní závěti – (zásadně) určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti.
Jak vyplývá z výše uvedeného, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, když se z této judikatury podává, že vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti nemá zásadně určující charakter, z čehož však užitím slova zásadně zároveň a contrario plyne, že uvedené neplatí bezvýjimečně. Uvedený závěr totiž nutně spočívá na předpokladu, že se uplatní pro ty případy, kdy soud bude hodnotit výpovědi svědků závěti jako věrohodné, a proto na nich založí svůj závěr o skutkovém stavu. Stále totiž platí, že platným právním jednáním je allografní závěť jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, výše řečeným je toliko zdůrazňován důkazní význam svědectví svědků závěti. Svůj význam může mít závěr znaleckého posudku o pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti například právě jako jeden z důkazů při tvrzené nevěrohodnosti svědků závěti a žalobním tvrzení, že závěť je ve skutečnosti falsum a že tyto osoby ve skutečnosti svědky závěti vůbec nebyly (že jsou tato svědectví smyšlená). Vycházel-li proto odvolací soud mj. ze znaleckého posudku, nelze v uvedeném spatřovat odchýlení od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Svědecké výpovědi osob, které se na listinu se závětí podepsaly, podléhají hodnocení důkazů soudem stejně jako ostatní důkazní prostředky. Jestliže tedy odvolací soud po komplexním hodnocení všech provedených důkazů a okolností věci dospěl k závěru o nevěrohodnosti svědků závěti a na základě dalších skutkových zjištění nevzal za prokázanou jimi prezentovanou verzi skutkového děje, nelze mu důvodně vytýkat, že by nerespektoval výše vyloženou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
