Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3484/2023, ze dne 31. 1. 2024:
Obvodní soud pro Prahu 4 částečným rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 16 C 82/2021-189, uložil všem žalovaným povinnost společně a nerozdílně uhradit žalobci a) nemajetkovou újmu ve výši 100.000,- Kč (výrok I) a žalobkyni b) nemajetkovou újmu ve výši 50.000 Kč (výrok II), 1. žalovanému uložil povinnost zaslat žalobcům písemnou omluvu ve znění: „Tímto se upřímně omlouvám Ing. Václavu Studničkovi, a paní Květoslavě Studničkové, že jsem jednal v úmyslu předložením padělané závěti zůstavitele, pana Miloslava Šolce, zemř. 22. března 2014, ze dne 1. července 2013 způsobit Ing. Studničkovi škodu na majetku, zejména že jsem jednal s úmyslem připravit Ing. Studničku o dědictví po zůstaviteli. Jsem si vědom toho, jak vážně jsem svým protiprávním jednáním zasáhl do majetkových práv manželů Studničkových a dále do jejich soukromého a rodinného života. Za své jednání se hluboce omlouvám. Štěpán Kolesár“ (výrok III), 2. žalovanému uložil povinnost zaslat žalobcům písemnou omluvu ve znění: „Tímto se upřímně omlouvám Ing. Václavu Studničkovi, a paní Květoslavě Studničkové, že jsem jednal v úmyslu svým protiprávním jednáním napomoci panu Štěpánu Kolesárovi stát se jediným dědicem zůstavitele, pana Miloslava Šolce, zemř. 22. března 2014, kdy jsem nepravdivě tvrdil, že jsem byl svědkem učinění prohlášení zůstavitele pro případ smrti. Jednal jsem s úmyslem způsobit Ing. Studničkovi a jeho ženě, paní Květoslavě Studničkové škodu na jejich majetku. Jsem si vědom toho, jak vážně jsem zasáhl do jejich majetkových práv a dále do jejich soukromého a rodinného života. Za své jednání se hluboce omlouvám. Stanislav Kopřiva“ (výrok IV) a 3. žalovanému uložil povinnost zaslat žalobcům písemnou omluvu ve znění: „Tímto se upřímně omlouvám Ing. Václavu Studničkovi, a paní Květoslavě Studničkové, že jsem jednal v úmyslu svým protiprávním jednáním napomoci panu Štěpánu Kolesárovi stát se jediným dědicem zůstavitele, pana Miloslava Šolce, zemř. 22. března 2014, kdy jsem nepravdivě tvrdil, že jsem byl svědkem učinění prohlášení zůstavitele pro případ smrti. Jednal jsem s úmyslem způsobit Ing. Studničkovi a jeho ženě, paní Květoslavě Studničkové, škodu na jejich majetku. Jsem si vědom toho, jak vážně jsem zasáhl do jejich majetkových práv a dále do jejich soukromého a rodinného života. Za své jednání se hluboce omlouvám. Jiří Smolík“ (výrok V).
V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že trestná činnost žalovaných se nedotkla jiných zájmů žalobců než zájmu majetkového, takže jí nebylo ohroženo ani dotčeno žádné přirozené právo žalobců, nesouvisí s jejich rodinným životem a nebyla objektivně způsobilá do něj zasáhnout. Žalobci ve svých podáních a při jednání soudu poměrně obsáhle popisovali, jak se trestná činnost žalovaných projevila v jejich soukromém životě. Odvolací soud sice připustil, že žalobci v souvislosti s ní pociťovali obtíže, starosti či diskomfort, avšak podle jeho názoru se nejednalo o skutečný zásah do rodinného života, neboť i v případě ohrožení či ztráty dědictví by žalobci mohli vést spokojený rodinný život tak, jak ho vedli před smrtí zůstavitele, který se navíc ohledně svého majetku mohl rozhodnout jinak. Dle závěru odvolacího soudu žalobci netvrdili, že by došlo k rozvratu či vážnému narušení jejich rodinného života. Dovolací soud k tomu uvádí, že zjištění, zda došlo k zásahu do soukromí či rodinného života žalobců, je otázkou skutkovou, která nepodléhá dovolacímu přezkumu, a dovolací námitky směřující ke zpochybnění uvedených závěrů odvolacího soudu jsou tedy irelevantní. Pouze na okraj dovolací soud podotýká, že ačkoliv člověk jistě může vést spokojený život, přijde-li o rozsáhlé dědictví, s jistou mírou pravděpodobnosti bude jeho život spokojenější, pokud se tak nestane.
Dovolací soud se však neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v důsledku zásahu do majetkových práv žalobců nemohlo dojít ke vzniku nemajetkové újmy, za niž lze požadovat přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud se ve svém právním posouzení omezil pouze na otázku, zda mohlo v důsledku trestné činnosti žalovaných a s ní spojeného zásahu do majetkových práv žalobců dojít k ohrožení či dotčení jejich přirozených práv. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že nepřichází-li v úvahu náhrada nemajetkové újmy na jiných než přirozených osobnostních právech podle jiných zvláštních zákonných ustanovení, zakládá poškozenému právo na její náhradu § 2971 o. z. za splnění tam uvedených (poměrně přísných) podmínek. Nejvyšší soud již obdobný závěr učinil např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, uveřejněném pod č. 60/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle kterého ten, kdo porušil důležitou právní povinnost (v daném případě realizovat stavbu jen na základě stavebního povolení a respektovat správní a soudní rozhodnutí), čímž u žalobce vyvolal dlouhodobý stres a pocity frustrace a osobního neštěstí, odpovídá za nemajetkovou újmu, která tím žalobci vznikla. Uvedený právní závěr pak Nejvyšší soud vyslovil za odlišných skutkových okolností i v rozsudku ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021, když uzavřel, že porušením povinnosti advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti před klientem lze způsobit i nemajetkovou újmu. V obecné rovině je tedy možné konstatovat, že budou-li naplněny předpoklady ustanovení § 2971 o. z., může i zásah do majetkových práv, v tomto případě útok vedený primárně proti majetku určité osoby, způsobit vznik nemajetkové újmy a povinnosti k její peněžité náhradě.
Ustanovení § 2971 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jde-li o újmu primární oběti, musí přiznání náhrady nemajetkové újmy odůvodňovat zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, přičemž citované ustanovení demonstrativně uvádí jen dva příklady (viz formulaci „zejména“), a to porušení důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti nebo způsobení újmy úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky (výklad pojmů „důležitá právní povinnost“ či „jiná zvlášť zavrženíhodná pohnutka“ bude vždy v každém jednotlivém případě záviset na konkrétních skutkových okolnostech věci). Není tedy vyloučeno, aby zvláštní okolnosti spočívaly i v jiných, v citovaném ustanovení demonstrativně nevyjmenovaných, skutkových okolnostech konkrétní věci. Současně musí být újma poškozeným pociťována jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Zákon tedy vyžaduje určitou kvalifikovanou intenzitu újmy a její definitivnost ve smyslu nemožnosti jiného způsobu reparace či nápravy. Objektivizace nemajetkové újmy je vždy vzhledem k její povaze a neměřitelnosti obtížná, proto bude zpravidla možné využít obdobná kritéria, která jsou judikaturou definována pro zjišťování zásahů do osobnostních práv a jejich intenzity, tedy bude namístě vážit, zda každá průměrná fyzická osoba ve srovnatelném postavení jako poškozený by za daných okolností pociťovala způsobenou újmu obdobným způsobem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, publikovaný pod C 15003 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Je třeba brát v úvahu především intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu, jakož i charakter a rozsah zasažené hodnoty (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, Soubor, C 4692). Zohledněny mají být i okolnosti na straně škůdce a poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000).
Výše uvedené platí především pro osobu žalobce a) jakožto přímého poškozeného, na jehož majetek byl útok žalovaných veden. Není však vyloučeno, aby újmu na osobnostních právech utrpěla i žalobkyně b) coby sekundární oběť, avšak opět za splnění požadavků ustanovení § 2971 o. z. (viz PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání /2. aktualizace/. Praha: C. H. Beck, 2023.).
Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, jak by mohli žalovaní těžit ze svého protiprávního činu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 o. z., když za své protiprávní jednání byli postiženi trestněprávní sankcí, obohatit se na úkor žalobce a) se jim nepodařilo a v tomto řízení je pak posuzován vznik případné újmy na straně žalobců. Avšak i v případě, že by žalovaným nebyla uložena povinnost újmu žalobcům nahradit, neznamená to, že těží ze svého protiprávního činu, ale pouze že předpoklady k odčinění újmy nebyly splněny.
