Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3860/2023, ze dne 19. 12. 2023:
Občanský zákoník (ani jiný předpis soukromého práva), ačkoliv s termínem „podpis“ či „vlastnoruční podpis“ na mnoha místech pracuje (srov. kupř. jeho § 561), pak přesto na škodu věci nepodává legální definici toho, co se oním „podpisem“ míní. Podpisem se obecně rozumí grafické zachycení určité posloupností znaků identifikujících pisatele. Určitou definici pojmu „podpis“, ovšem jen „pro účely vydání občanského průkazu“ nalezneme v současné době v ustanovení § 47 odst. 2 věta druhá, zákona č. 269/2021, o občanských průkazech, podle něhož „vlastnoručním podpisem se rozumí vlastní rukou provedené písemné vyjádření vlastního jména, popřípadě jmen, a příjmení, popřípadě pouze příjmení“.
Obecně je uznáváno, že (vlastnoručním) podpisem je specifická křivka vytvořená nějakým psacím náčiním (psacím médiem) na hmotný substrát /nejčastěji papírový/, která má zpravidla za úkol autentizovat právní nebo jiné jednání (pod)pisatele. Podpis současně plní funkci autentifikační a důkazní a v některých případech [jako v případě závěti] i funkci varující. Judikatura k občanskému zákoníku účinnému do 31. 12. 2013 (č. 40/1964 Sb.) dospěla k závěru, že „je třeba za podstatné považovat spolehlivé zjištění toho, že podpis na závěti pochází od zůstavitele a že je dán v takové formě, aby nebylo pochybností o totožnosti zůstavitele“; že „jde zejména o to, aby pisatel závěti byl zcela jednoznačně určen“; že „podepsal-li zůstavitel závěť alespoň svým příjmením, je tím splněna náležitost podpisu závěti, pokud o totožnosti podpisu zůstavitele nejsou žádné pochybnosti“ (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1983, sp. zn. 4 Cz 82/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 1984, z něhož vychází i pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.2009, sp. zn. 21 Cdo 51/2008, publikované pod č. 13/2010 Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze současně s ohledem na značnou variabilitu podpisů jednotlivých pisatelů v rovině právního posouzení stanovit nějakou exaktní hranici, kdy je vypsané jméno a/nebo příjmení, ať už psacím či tiskacím [tzv. „hůlkovým“] písmem, ještě podpisem a kdy již nikoliv. Z ničeho také neplyne, že by pisatel musel svůj podpis jakkoliv graficky odlišit od ostatního jím psaného textu (byť tomu tak v mnoha případech bývá), nelze tedy bez dalšího zapovídat ani tzv. textové podpisy. Rukou psaný text „H. K.“, jež představuje jméno a příjmení zůstavitelky a uzavírající text sporné závěti lze proto v rovině právního posouzení nepochybně charakterizovat jako „podpis“; výhrady směřované dovolatelem k míře pravděpodobnosti toho, že i konkrétní podpis k závěti připojila právě zůstavitelka pak Nejvyšší soud vypořádal (výše) v rámci řešení předchozí otázky.
