Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 571/2024, ze dne 29. 4. 2024:
Soudní komisař je povinen provést výslech svědků ve smyslu § 145 a násl. z. ř. s. v rámci publikace závěti, avšak není oprávněn je již dále hodnotit a činit z nich závěry pro řešení sporu mezi dědici o jejich dědické právo. Tedy soudu (soudnímu komisaři) v řízení o pozůstalosti nepřísluší hodnotit, zda a nakolik jsou významné mezi účastníky řízení sporné okolnosti pořízení závěti, podstatný je již samotný fakt, že jsou zde rozdílná tvrzení účastníků řízení o pozůstalosti o okolnostech rozhodných pro posouzení dědického práva. Výpověď svědka podle § 145 a násl. z. ř. s. má totiž pouze omezený (dvojí) význam: jednak se jejím prostřednictvím dává možnost v úvahu přicházejícím dědicům, aby zhodnotili, zda budou předmětnou závěť považovat za platnou či nikoli, a jednak je soudním komisařem zachycená výpověď významná pro fixování jejího obsahu do budoucna (např. pro její porovnání s výpovědí učiněnou právě ve sporném řízení nebo pro její využití v případě, že by svědek v mezidobí zemřel či nemohl pro jiné důvody vypovídat).
Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o to, zda allografní závěť zůstavitelky je platným právním jednáním zůstavitelky, když bylo zpochybněna výpověď svědka této závěti. Při existenci sporných skutečností je proto na místě postup podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., tj. odkázání toho, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil žalobou ve sporném soudním řízení. Pokud se tak nestalo, trpí řízení o pozůstalosti vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
