Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1005/2024, ze dne 22. 5. 2024:
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1037/2022, jakož i s právními názory vyjádřenými v dovolatelkou zmiňovaných rozhodnutích – ve zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982, v rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 9. 1984, sp. zn. 3 Cz 62/84, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, ročník 1986, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, která určují stejná východiska pro posouzení „spolužijící osoby“ se zůstavitelem, jaká byla použita i v projednávané věci, a tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž z ní naopak vychází), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K tomu dovolací soud považuje za nezbytné doplnit, že se již jednoznačně vyjádřil i k otázce potřeby změnit výklad pojmu „společná domácnost“ pro účely posouzení dědického práva, když uvedl, že na výše citovaných závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech nové právní úpravy, neboť judikatura již při výkladu pojmu „společná domácnost“ podle § 475 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, průběžně reagovala na změnu společenských poměrů a byl-li pojem „společná domácnost“ zachován i v současné právní úpravě dědění (§ 1636 odst. 1 a § 1637 odst. 1 o. z.), není požadavek na jeho „nové vymezení“ odůvodněn (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020).
Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), posoudil povahu „soužití“ žalobkyně se zůstavitelem v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a spolužijící osoby a přiléhavě uzavřel, že „žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost“.
Vytýká-li pak dovolatelka soudům, že v průběhu řízení vůbec nebyl tvrzen ani prokazován „aspekt odkázanosti žalobkyně výživou na zůstavitele“, nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, jestliže – za situace, kdy dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že žalobkyně vedla se zůstavitelem společnou domácnost a že z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost – správně uzavřel, že výtky žalované stran odkázanosti žalobkyně výživou na zůstavitele nejsou pro rozhodnutí ve věci podstatné, neboť „jde o samostatnou skutkovou podstatu pro dědění dle ustanovení § 1637 odst. 1 o. z.“, a „nevyžaduje se tedy, aby obě podmínky byly splněny zároveň“. Dovolatelka zřejmě nebere náležitě v úvahu, že ustanovení § 1636 odst. 1 i § 1637 odst. 1 o. z. vyžadují u spolužijících osob splnění dvou základních předpokladů: a to nejen 1) vedení společné domácnosti se zůstavitelem po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí, ale aby 2) z tohoto důvodu, tj. z důvodu vedení společné domácnosti tato spolužijící osoba 2a) pečovala o společnou domácnost nebo 2b) byla odkázána výživou na zůstavitele. Z uvedeného tedy vyplývá, že je nezbytné, aby vedle soužití ve společné domácnosti po stanovenou dobu došlo také k naplnění druhého vymezeného předpokladu, přičemž z uvedených zákonných ustanovení naprosto jasně vyplývá, že se nevyžaduje jejich kumulativní splnění (tj. péče o společnou domácnost a zároveň odkázání výživou na zůstavitele), ale postačí splnění jen jednoho z nich (tj. jde o alternativně vymezený předpoklad; k tomu srov. přinejmenším právní názor vyjádřený v dovolatelkou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 9. 1984, sp. zn. 3 Cz 62/84, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, ročník 1986).
