Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 509/2020, ze dne 27. 5. 2020:
V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli rozhodující posouzení otázky, zda absence podpisů svědků na allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení § 1534 a § 1539 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), činí závěť absolutně neplatnou, anebo zda k její platnosti postačí, pokud svědkové potvrdili, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, která před nimi výslovně projevila, že závěť obsahuje jeho poslední vůli.
Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud aplikoval uvedená ustanovení o. z. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.5.2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.7.2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017], na níž jednak není třeba ničeho měnit ani v poměrech současné právní úpravy (dle ust. § 1539 odst. 1 věty druhé o. z. „se svědek podepíše na listinu obsahující závěť“, což zcela koresponduje s předchozí právní úpravou provedenou ust. § 476b věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, podle které „se svědci musí na závěť podepsat“) a jež se navíc výslovně vyjadřuje i k nastíněné právní otázce náležitostí allografní závěti podle o. z. (k tomu srov. zejména právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, podle kterého i závěť sepsaná podle ustanovení § 1534 o. z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali).
