Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1940/2021, ze dne 13. 10. 2021:
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalovaného po zůstavitelce významné vyřešení právní otázky, zda za situace, kdy svědkyně allografní závěti podle § 476b zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“) původně stvrdily svým podpisem, že zůstavitelka před nimi současně přítomnými podepsala závěť a výslovně projevila, že obsahuje její poslední vůli, lze posléze ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstavitelce při zjišťování okolností pořízení závěti vycházet ze změny tvrzení svědkyň závěti, kterou jsou de facto jejich původní svědectví pořízení závěti odvolána. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je pak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (k tomu srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 1, ročník 2014), bezpochyby tedy i v takovém případě, kdy je předchozí svědectví pořízení závěti „odvoláno“ samotnými svědky. Jinými slovy, nemohou-li svědci dostát své svědecké „roli“, nelze mít ani za to, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit ani v poměrech současné právní úpravy, neboť mohou být i nadále jako správné přijímány (srov. ust. § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2020).
