Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 924/2024, ze dne 12. 6. 2024:
Podle § 1493 odst. 1 o. z. pořídil-li zůstavitel pro případ smrti v době, kdy byl v péči zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy jinak přijímal jeho služby, a povolal-li za dědice nebo odkazovníka osobu, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána nebo v něm jinak působí, je povolání těchto osob za dědice nebo odkazovníka neplatné, ledaže se tak stalo závětí učiněnou ve formě veřejné listiny.
Ustanovení § 1493 o. z. přináší omezení zůstavitelovy svobody v tom směru, že může ve prospěch určitého okruhu osob pořídit jen kvalifikovanou formou závěti (ustanovuje-li dědice) či dovětku (povolává-li odkazovníka) v podobě veřejné listiny, tedy zejména notářským zápisem (§ 3026 odst. 2 o. z.). Dřívější právní úpravy dědického práva ustanovení obdobné nynějšímu ustanovení § 1493 o. z. neobsahovaly. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení o. z. uvádí, že právní důsledky pořízení pro případ smrti, lidské i majetkové, vyžadují projev poslední vůle učiněný v klidu, po zralé úvaze a s rozvahou, svobodně a bez závislosti na jiných osobách a že z těchto důvodů se navrhuje stanovit, že neplatné je povolání za dědice osoby, která spravuje zařízení poskytující zdravotnické nebo sociální služby nebo která je v něm zaměstnána, stalo-li se tak pořízením pro případ smrti učiněným v době, kdy se zůstavitel nalézal v péči takového zařízení nebo kdy jinak přijímal jeho služby, a že se navrhuje výjimka pro případ pořízení ve formě veřejné listiny, protože taková závěť je výlučným projevem vůle zůstavitele a osoba, která sepisuje veřejnou listinu o závěti, má povinnost přesvědčit se, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení, proto odpadá obava z nepřípustného zůstavitelova ovlivňování. Odborná literatura k ustanovení § 1493 o. z. uvádí, že jeho účelem je působit preventivně a předcházet případům zneužití závislosti zůstavitele na osobě, již povolává za svého dědice nebo odkazovníka. Zákonné omezení pořizovací volnosti zůstavitele se vztahuje jen na případy, kdy zůstavitel pořizuje o svém majetku pro případ smrti v době, kdy je v péči zařízení, které mu poskytuje zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy jinak přijímá služby tohoto zařízení. Důvodová zpráva nestanoví žádné bližší podrobnosti ohledně typu zařízení či druhu služeb, které toto zařízení zůstaviteli poskytuje, na nějž ustanovení dopadá. Lze se domnívat, že půjde o zařízení, v nichž jsou poskytovány zdravotní či sociální služby podle zvláštních zákonů (zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů). Přehled zařízení sociálních služeb zřízených pro poskytování sociálních služeb je uvedený v § 34 zákona o sociálních službách, jsou jimi například domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, chráněné bydlení, azylové domy, zařízení pro krizovou pomoc, terapeutické komunity, sociální poradny, centra sociálně rehabilitačních služeb atd. Osobami, na něž se zpřísněná forma závěti vztahuje, jsou pak správce zařízení (tedy vlastník nebo provozovatel zařízení), zaměstnanec nebo osoba, která v zařízení jinak působí (tedy na základě jiného než základního pracovněprávního vztahu) [srov. Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 69 a 70].
Pojem „zařízení“ nutno vykládat extenzivně a podřazovat pod něj nejen právnické osoby (např. nemocnice, polikliniky, léčebny dlouhodobě nemocných, hospice, domovy pro seniory či domovy se zvláštním režimem), ale též podnikající fyzické osoby (např. samostatně působící lékaře). Tento závěr potvrzují např. i údaje v Národním registru poskytovatelů zdravotních služeb. Za „zařízení“ je však nutno považovat např. i zařízení, jež provozuje svou činnost bez příslušného oprávnění, nebo zařízení, které se obsahem své činnosti blíží činnosti zařízení shora uvedených (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1569).
Je však řada zdravotních a sociálních služeb poskytovaných ambulantně, kdy je zůstavitel doma a do některých zařízení takového charakteru dochází, popřípadě jejich pracovníci, případně dobrovolníci, dochází za zůstavitelem do jeho bytu. V souladu s názory v odborné literatuře lze říci, že i závěť ve prospěch takových zařízení a osob v nich zaměstnaných nebo jinak působících, učiněná ve formě soukromé listiny, není platná (např. Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 41). Dochází však také k situacím, kdy zůstavitel žije ve svém bytě a přijímá v něm určité služby poskytované sociálními zařízeními, společnostmi a jejich zaměstnanci nebo dobrovolníky nebo dochází denně, případně občas, do nějakého centra sociálních služeb k přijetí určité služby a poté jde zase domů. Může jít např. o dovoz obědů, zajišťování úklidu, ošetřování apod. Také jsou již organizace, jež monitorují pomocí elektronického zařízení na dálku stav zůstavitele a zjistí-li, že upadl na zem nebo že se delší dobu nehýbá, vyšlou na místo svého pracovníka nebo zdravotníka, kteří zůstaviteli pomohou a příp. jej ošetří. Odborná literatura i v těchto případech zastává stanovisko, že bude závěť zůstavitele neplatná, když povolal za dědice nebo odkazovníka osobu, která takové zařízení spravuje, nebo je v něm zaměstnána, nebo v něm jinak působí a nebude sepsána ve formě notářského zápisu (Švestka, J., Dvořák, J., Fiala J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 82).
Péčí nebo jiným přijímáním služeb je nutno rozumět jakékoliv přijímání zdravotnických nebo sociálních služeb, které však – z povahy věci – musí mít kontinuální a intenzivní charakter [celodenní nepřetržitá péče, pravidelná každodenní péče (dovoz obědů, mytí, úklid) apod.]. Právě kontinuálnost a intenzita zde totiž dávají vzniknout určitému stavu závislosti, o kterém hovoří § 1493. Obdobný názor se vyskytuje i v odborné literatuře. Kontinuální a intenzivní péčí lze těžko rozumět např. péči praktického lékaře, kterého zůstavitel navštíví jednou za rok, nebo péči sociální poradny, jejíchž služeb zůstavitel několikrát využil (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1569).
Podle Stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí k upřesnění vymezení pozice asistenta sociální péče a jeho činnosti v souladu se zákonem o sociálních službách došlo zavedením institutu asistenta sociální péče zákonem č. 366/2011 Sb. k doplnění a zpřesnění podmínek pro poskytování péče osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby osobou, která není poskytovatelem sociálních služeb nebo osobou blízkou. Cílem zavedení tohoto institutu je především zajistit dostupnost potřebné pomoci v oblastech s málo dostupnými sociálními službami terénního charakteru a současně umožnit lidem, kteří potřebují pomoc jiné fyzické osoby, aby mohli i nadále zůstat ve svém přirozeném domácím prostředí bez nutnosti využívat pobytových zařízení sociálních služeb.
Podle zákona o sociálních službách mohou kromě asistentů sociální péče poskytovat péči osobám závislým na péči jiné fyzické osoby poskytovatelé sociálních služeb zapsaní v registru poskytovatelů sociálních služeb, osoby blízké, dětský domov, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu. 24. K pozici asistenta sociálních služeb v systému sociálních služeb se vymezují rovněž autoři Svejkovský, J., Polčák, S., Průša, L. a kol. s tím, že se jedná o kvazisociální (pseudosociální) službu, nepatřící mezi velkokapacitní zařízení, naopak spíše mezi komunitní typ služby, kde by o klienty mělo být postaráno v domácím prostředí. Sociální zařízení domácího typu zatím současná právní úprava nezná (blíže srov. Právo pro obce, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 304 – 306). Opět je zde zmiňován záměr zákonodárce zajistit při zavedení institutu asistenta sociální péče dostupné terénní sociální služby (pozn.: obdobně jako jsou např. služby pečovatelské), a to v domácím prostředí těm, kteří by se jinak museli stát klienty pobytové služby.
Lze tedy shrnout, že všechny výkladové metody, odborná literatura i rozhodovací praxe soudů v oblasti sociální péče směřují ke shodnému závěru, že při posuzování toho, zda byla podmínka kontinuálnosti a intenzity péče splněna, je třeba zkoumat, v jakém rozsahu se asistent o opečovávaného staral. Jednou z indicií, na jejichž základě lze rozsah poskytované péče hodnotit, může být i počet dalších osob, o něž se asistent ve spolku staral (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2024, č. j. 8 Ads 390/2021, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 4571/2024 Sb.).
Již z obsahu smlouvy o sociální pomoci uzavřené mezi žalovaným a zůstavitelkou v posuzovaném případě je více než zřejmé, že rozsah pomoci nemohl dosáhnout potřebné intenzity ani kontinuálního charakteru přijímaných služeb, spočíval-li v čase poskytování pomoci „dle potřeby, předpoklad 4 hodiny týdně“ a v rozsahu pomoci „při nákupech, jednání v peněžních ústavech, pojišťovnách a na úřadech“. Navíc lze v daném případě polemizovat i s tím, zda žalovaný v pozici asistenta sociální péče ve vztahu k zůstavitelce vůbec naplňoval výše nastíněný záměr tohoto sociálního institutu, byla-li zůstavitelka až do své smrti klientkou Rezidence RoSa Kobylisy s.r.o. (Domu pro seniory s pečovatelskou službou v Praze 8, Střelničné ulici č. 680/8), kde je poskytována řada nadstandardních služeb mj. i v oblasti zdraví, nevyjímaje zprostředkování ošetřovatelských služeb a „sociálních služeb dle zákona o sociálních službách 108/2006 Sb.“. Z obsahu spisu v posuzované věci se rovněž podává, že žalovaný neměl žádný vztah k Rezidenci RoSa Kobylisy s. r. o. (zařízení nespravoval, nebyl v něm zaměstnán ani zde jinak nepůsobil).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že péče žalovaného o zůstavitelku zcela zjevně nepředstavovala péči „sociálního zařízení“, a tudíž nelze aplikovat ani ustanovení § 1493 odst. 1 o. z. o neplatnosti závěti zůstavitelky ve prospěch žalovaného (z důvodu, že nebyla učiněna formou veřejné listiny).
Je přitom třeba zdůraznit, že to, zda se jedná o pořízení pro případ smrti v době, kdy je zůstavitel v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení, je nutno vždy posuzovat podle okolností konkrétního případu (ad hoc). Uvedené v poměrech projednávané věci navíc znamená taktéž zohlednění specifik vývoje sociálních služeb v domácím prostředí, zvláště pak dosavadní absence sociálních zařízení domácího typu. Pro futuro však nelze vyloučit ani trend směřující k rozvoji sociálních institutů postavených na roveň zařízení poskytujícímu sociální služby v zákonném smyslu, tedy i asistentů sociální péče, kteří by poskytovali služby v předpokládané intenzitě, kontinuálně a s patřičnou organizací (obdobně jako sociální zařízení).
