Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 877/2024, ze dne 31. 5. 2024:
Pro úsudek, zda závětní dědic bude dědit (nabude dědictví), je mj. významné, zda se závětní dědic dožil smrti zůstavitele (zda zůstavitele přežil). Objektivně je totiž k dědění způsobilá každá osoba, která v okamžiku smrti zůstavitele byla způsobilá mít práva a povinnosti, jakož i počaté dítě, narodí-li se živé. Dědické právo vychází ze zásady, že dědit tedy může jen ten, kdo přežil zůstavitele, což je dáno už tím, že právo dědice na zůstavitelův majetek může vzniknout teprve poté, co zemřel zůstavitel. Okamžik smrti zůstavitele je přitom zásadní i z hlediska okamžiku nabytí dědictví. Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 stojí na zásadě, že „dědictví se nabývá smrtí zůstavitele“ (srov. § 460 obč. zák.). Z této zásady vyplývá, že pro nabytí dědictví (nejen) závětním dědicem je třeba, aby se v závěti povolaný dědic dožil dne, kdy zůstavitel zemřel (tj. aby v den smrti zůstavitele byl naživu); podmínkou nabytí dědictví závětním dědicem není, aby se dožil i skončení dědického řízení pravomocným usnesením soudu.
Dožil-li se tedy závětní dědic dne smrti zůstavitele, pak je odůvodněn závěr, že ke dni smrti zůstavitele nabyl dědictví, k němuž byl povolán v závěti. Nabytí dědictví závětním dědicem (institutem, původním dědicem) pak znamená, že se povolání náhradního dědice (substituta) již nemůže uplatnit a náhradnictví zanikne. Na místo zemřelého dědice, který v průběhu dědického řízení (tj. v době od jeho zahájení do pravomocného skončení) v důsledku své smrti ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nastoupí podle ustanovení § 107 o. s. ř. jeho dědicové jako procesní nástupci, kteří z hlediska hmotněprávního vstupují do dědických nároků zemřelého dědice.
