Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1063/2024, ze dne 27. 5. 2024:
K odvolání správce pozůstalosti soud přistoupí až v případě, že správce poruší svou povinnost v takové míře (intenzitě), kterou lze hodnotit jako „závažnou“. Zároveň musí soud vzít v úvahu nejen porušenou povinnost, ale také by měl přihlédnout k formě zavinění, k tomu, jak správce pozůstalosti plní ostatní své povinnosti, tedy k celkovému přístupu správce pozůstalosti k výkonu své funkce. Tedy jinak řečeno, důvod pro uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. nebo pro odvolání správce podle § 159 z. ř. s. ve spojení s § 1560 o. z. zakládá míra intenzity porušení povinností správce pozůstalosti s přihlédnutím k celkovému výkonu jeho správy.
Uzavřel-li odvolací soud na základě svých skutkových zjištění, že „výkon správy je po celou dobu pozůstalostního řízení veden kvalifikovaně a odborně“, že „nepředložení zpráv v rozsahu požadovaném soudem lze považovat za neuposlechnutí příkazu soudu, pro které je adekvátní sankcí uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř.“, a že „neshledal závažné porušení povinností správce pozůstalosti, které by soud vedly k postupu podle § 1560 o. z.“, pak nemá dovolací soud důvod na jeho závěru cokoli měnit. Soudy nižších stupňů vysvětlily, z jakých skutkových zjištění vycházely, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, a poté uzavřely, že ačkoli soudem ustanovený správce pozůstalosti pochybil, když nepředkládal zprávy o své činnosti ve frekvenci stanovené mu soudem, jeho pochybení (v kontextu s jeho celkovou činností jako správce pozůstalosti) nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro jeho odvolání podle § 159 z. ř. s. a § 1560 o. z. Uvedenou úvahu považuje dovolací soud za odpovídající zákonu.
