Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, ze dne 20. 6. 2024:
V projednávané věci je nepochybné, že zůstavitelka nepovolala ani správce pozůstalosti, ani vykonavatele závěti a že spravovat pozůstalost není oprávněn žádný z účastníků řízení (z osob, které se v tomto řízení dovolávají svých dědických práv), a to již proto, že mezi nimi panuje (dosud nevyřešený) spor o dědické právo a že s ohledem na své vzájemné vztahy nemohou tyto osoby spravovat pozůstalost jednotlivě a ani společně (solidárně). Soudy obou stupňů proto dospěly ke správnému závěru, že je třeba, aby správce pozůstalosti jmenoval svým usnesením soud; důvod takového postupu ovšem nevyplývá (jak se soudy chybně domnívaly) z ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) z. ř. s., ale z ustanovení § 157 odst. 1 písm. a) z. ř. s.
Právní režim v období od smrti zůstavitele do právní moci rozhodnutí o dědictví (nebo jiného způsobu skončení řízení o pozůstalosti anebo do nařízení likvidace pozůstalosti) se označuje jako správa pozůstalosti a je upraven zejména v ustanoveních § 1677 a násl. o. z. Zanechal-li zůstavitel více dědiců, vzniká mezi nimi v tomto období též tzv. společenství jmění (srov. § 1236 o. z.), v němž platí, že každý z dědiců má právo k celé věci (ohledně všeho, co patří do pozůstalosti) a že k nakládání se společnou věcí se vyžaduje jednomyslné rozhodnutí všech dědiců (srov. § 1238 odst. 1 o. z.).
Je nepochybné, že dosažení jednomyslného rozhodnutí všech dědiců jako osob zúčastněných na společenství jmění dědiců není vždy dobře možné. Správa pozůstalosti není – jak vyplývá též z ustanovení § 1237 o. z. – dotčena institutem společenství jmění dědiců. Oprávnění spravovat jmění patřící do pozůstalosti a vykonávat z toho vyplývající práva a povinnosti pak přísluší tomu, kdo spravuje (je oprávněn a povinen spravovat) pozůstalost, a prakticky vylučují, aby s pozůstalostí (vším, co do ní patří) nakládali (pouze na základě titulu dědického práva) dědici; dědici mohou nakládat jen s určitými pozůstalostními předměty a jen za podmínek stanovených zákonem (srov. například § 1680 o. z.).
Osoby oprávněné spravovat pozůstalost jsou (taxativně) vypočteny v ustanovení § 1677 odst. 1 o. z. Správa pozůstalosti přísluší v první řadě správci pozůstalosti, kterého povolal zůstavitel; kdyby takové opatření neučinil nebo kdyby povolaný správce pozůstalosti nebyl ochoten nebo schopen spravovat pozůstalost, popřípadě kdyby byl správce povolán ke správě jen části pozůstalosti, přísluší správa pozůstalosti (celé nebo zbývající části) vykonavateli závěti, ledaže by odmítl pozůstalost spravovat nebo by byl zřejmě nezpůsobilý tuto funkci zastávat. V případě, že tu není ani správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, ani vykonavatel závěti, přísluší správa pozůstalosti dědici; kdyby zůstavitel zanechal více dědiců, přísluší správa pozůstalosti jednomu nebo společně více z nich, jestliže si to všichni dědici ujednali, jinak ji vykonávají společně (solidárně) všichni dědicové. Správa pozůstalosti vykonávaná dvěma nebo více dědici je založena – jak se podává též z institutu společenství jmění dědiců – na jejich jednomyslných rozhodnutích.
Dědic není oprávněn vykonávat správu pozůstalosti jen z toho důvodu, že je pokládán (ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s.) za účastníka řízení o pozůstalosti; oprávněn je spravovat pozůstalost – jak je dáno povahou věci a významem správy pozůstalosti – jen tehdy, bylo-li jeho dědické právo jasně prokázáno, tedy nejsou-li pochybnosti o jeho dědickém titulu, není-li tu (nevyřešený) spor o dědické právo a není-li tu ani žádná skutečnost, pro kterou by nemohl dědit. Dědic může vykonávat správu pozůstalosti dále jen tehdy, jestliže s tím souhlasí (a projevil-li v tomto smyslu vůli v průběhu řízení o pozůstalosti), neboť nikoho (a tedy ani dědice) nelze „nutit“, aby spravoval pozůstalost, aniž by s tím souhlasil, a jestliže je – zejména s ohledem na své vzdělání, zkušenosti, odborné znalosti a zdravotní stav – takovou funkci skutečně způsobilý vykonávat. Kdyby mělo správu pozůstalosti vykonávat společně (solidárně) více dědiců, mohou mít takové oprávnění, jen jestliže jsou také s ohledem na své vzájemné vztahy způsobilí pozůstalost řádně spravovat. V případě, že nejsou uvedené předpoklady splněny, je odůvodněn závěr, že správa pozůstalosti dědici (popřípadě žádnému z více dědiců) nepřísluší.
Ten, kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu, tedy – jak vyplývá z ustanovení § 1405 o. z. – „činí vše, co je nutné k zachování“ majetku (a jiného jmění) patřícího do pozůstalosti. Úkon přesahující rozsah prosté správy může správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti rovněž učinit, avšak jen tehdy, souhlasí-li s tím dědici nebo vyslovil-li souhlas soud v případě, že se dědici nedohodli nebo že dědicem je osoba pod zvláštní ochranou (srov. § 1678 odst. 1 a § 1679 odst. 2 o. z.).
