Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1467/2024, ze dne 21. 8. 2024:
Ustanovení § 1493 o. z. přináší omezení zůstavitelovy svobody v tom směru, že může ve prospěch určitého okruhu osob pořídit jen kvalifikovanou formou závěti (ustanovuje-li dědice) či dovětku (povolává-li odkazovníka) v podobě veřejné listiny, tedy zejména notářským zápisem (§ 3026 odst. 2 o. z.). Dřívější právní úpravy dědického práva ustanovení obdobné nynějšímu § 1493 o. z. neobsahovaly. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení o. z. uvádí, že právní důsledky pořízení pro případ smrti, lidské i majetkové, vyžadují projev poslední vůle učiněný v klidu, po zralé úvaze a s rozvahou, svobodně a bez závislosti na jiných osobách a že z těchto důvodů se navrhuje stanovit, že neplatné je povolání za dědice osoby, která spravuje zařízení poskytující zdravotnické nebo sociální služby nebo která je v něm zaměstnána, stalo-li se tak pořízením pro případ smrti učiněným v době, kdy se zůstavitel nalézal v péči takového zařízení nebo kdy jinak přijímal jeho služby, a že se navrhuje výjimka pro případ pořízení ve formě veřejné listiny, protože taková závěť je výlučným projevem vůle zůstavitele a osoba, která sepisuje veřejnou listinu o závěti, má povinnost přesvědčit se, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení, proto odpadá obava z nepřípustného zůstavitelova ovlivňování. Odborná literatura k ustanovení § 1493 o. z. uvádí, že jeho účelem je působit preventivně a předcházet případům zneužití závislosti zůstavitele na osobě, již povolává za svého dědice nebo odkazovníka. Zákonné omezení pořizovací volnosti zůstavitele se vztahuje jen na případy, kdy zůstavitel pořizuje o svém majetku pro případ smrti v době, kdy je v péči zařízení, které mu poskytuje zdravotnické nebo sociální služby, nebo kdy jinak přijímá služby tohoto zařízení. Důvodová zpráva nestanoví žádné bližší podrobnosti ohledně typu zařízení či druhu služeb, které toto zařízení zůstaviteli poskytuje, na nějž ustanovení dopadá. Lze se domnívat, že půjde o zařízení, v nichž jsou poskytovány zdravotní či sociální služby podle zvláštních zákonů (zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů). Přehled zařízení sociálních služeb zřízených pro poskytování sociálních služeb je uvedený v § 34 zákona o sociálních službách, jsou jimi například domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, chráněné bydlení, azylové domy, zařízení pro krizovou pomoc, terapeutické komunity, sociální poradny, centra sociálně rehabilitačních služeb atd. Osobami, na něž se zpřísněná forma závěti vztahuje, jsou pak správce zařízení (tedy vlastník nebo provozovatel zařízení), zaměstnanec nebo osoba, která v zařízení jinak působí (tedy na základě jiného než základního pracovněprávního vztahu) [srov. Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 69 a 70, nebo rozsudek Nevyššího soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 924/2024].
Dovolací soud dospěl ke stejnému závěru jako odvolací soud, a to zejména proto, že pokud K. T. poskytovala zůstaviteli (i jeho předemřelé manželce) potřebnou pomoc ve stáří a nemoci již před jeho umístěním v Domově seniorů Kociánka a nadále, tj. i v době pořízení předmětné allografní závěti, avšak nikoliv z profesní pozice zaměstnankyně Domova pro seniory Kociánka při plnění svých pracovních povinností, ale ve svém volném čase v rámci určité rodinné výpomoci zjevně založené vztahově již z dřívějška, pak na tuto situaci nedopadají podmínky pro omezení pořizovací volnosti zůstavitele z hlediska ustanovení § 1493 odst. 1 o. z., pokud nelze dovodit nepřípustnou závislost zůstavitele na závětní dědičce.
Nad rámec závěrů odvolacího soudu je třeba konstatovat, že provedené dokazování zjevně nepřineslo žádná konkrétní zjištění, z nichž by bylo možné dovodit, že v posuzované věci by zůstavitel mohl být zcela zásadním způsobem ovlivněn ohledně toho, komu má být za péči jemu prokazovanou vděčný, resp. že by v něm byl uměle vyvolán pocit, že má nějakou povinnost se za poskytovanou péči K. T. odvděčit, např. i sepsáním závěti (srov. obdobně Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59). Naopak, jak vyplývá dále z obsahu spisu, zůstavitel se (s vědomím absence zákonných dědiců) svobodně rozhodl sepsat závěť, jejíž znění po zůstavitelově zralé úvaze a na podkladě jeho požadavků připravil advokát Mgr. Dvořáček, za tímto účelem docházející do Domova pro seniory Kociánka. Jak se shodně podává z výpovědí svědkyň závěti B. Ch. P. a D. K. (viz protokol sepsaný soudním komisařem dne 22. 2. 2023), realizace proběhla v místnosti, která je advokátovi pro tyto účely v Domově pro seniory Kociánka k dispozici, advokát listinu přečetl a zůstavitel za přítomnosti svědkyň potvrdil, že si to takto představuje, s textem souhlasí a listinu podepsal.
Zároveň je nutné zdůraznit, že situaci je však nutno vždy posuzovat případ od případu. Odvolací soud správně v projednávané věci zohlednil specifické skutkové okolnosti, spočívající v tom, že K. T. jako nejbližší příbuzná zůstavitele není zákonnou dědičkou a že bez zohlednění závěti zůstavitele v její prospěch se uplatní připadnutí majetku státu, navzdory tomu, že dle důvodové zprávy k ustanovení § 1493 o. z. byl úmysl zákonodárce zcela odlišný, a to zabránit pracovníkům zařízení ve vyvíjení nátlaku na osoby v závislém postavení, aby jim po své smrti přenechávali majetek na úkor své rodiny. Nelze tedy přisvědčit dovolatelce a jejímu názoru, že pokud by zákonodárce chtěl z pravidla vymezeného v ustanovení § 1493 odst. 1 o. z. učinit výjimku, vztahující se na členy „širší rodiny“, kteří jsou shodou okolností zaměstnanci příslušného zdravotnického zařízení, jistě by tak učinil (podle jejího názoru i s ohledem na nemalý počet osob zaměstnaných v obdobných zdravotnických zařízeních). Není totiž možné (ani účelné), aby v právní normě byly vymezeny všechny krajní případy; je tak (logicky) dán prostor i pro judikatorní praxi. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1600/2022, není rovněž dostatečně přiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí obdobnou otázku neřeší, vyjadřuje se de facto k obcházení § 1493 o. z. ustanovením osoby blízké zaměstnanci zařízení za (náhradního) dědice a není přitom případné ani skutkově, jelikož závětními dědici byli ustanoveni jednak pracovnice zařízení, které poskytovalo zdravotnické a sociální služby zůstaviteli, a rovněž její syn (náhradní dědic), přičemž námitku neplatnosti závěti ve prospěch těchto osob vznesli zákonní dědicové zůstavitele.
