Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 149/2023, ze dne 27. 4. 2023:
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 23. 5. 2014, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinným od 1. 1. 2014 („o. z.“), a řízení o pozůstalosti zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, účinným od 1. 1. 2014 („z. ř. s.“).
Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.
Podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s.ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení § 1634 odst. 1 o. z., nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic; stát však nemá právo odmítnout dědictví, ani právo na odkaz podle § 1594 odst. 1 věty třetí. Podle odst. 2 téhož ustanovení vůči jiným osobám má stát stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu.
Podle ustanovení § 1670 o. z. nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno.
Podle ustanovení § 185 odst. 1 písm. h) z. ř. s. v rozhodnutí o dědictví soud s účinností ke dni vzniku dědického práva potvrdí, že dědictví připadlo státu, jestliže nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a že se na stát hledí, jako by byl zákonný dědic.
Podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví; to neplatí o takovém majetku zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby.
Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v rozhodnutí o dědictví (vydaném podle ustanovení § 185 z. ř. s.) potvrdil nabytí dědictví, případně připadnutí dědictví státu ve smyslu ustanovení § 1634 o. z., přičemž výroky usnesení soudu vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009).
Dovolací soud již ve vztahu k předchozí právní úpravě dospěl k závěru, že v případě, že po zahájení řízení ztratí způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba, která nezanechala žádné dědice, jejíž dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo jejíž dědictví nenabude (nemůže nabýt) z jiných důvodů žádný dědic, soud rozhodne (§ 107 o. s. ř.) o tom, že v řízení bude na jejím místě pokračováno se státem, jen tehdy, bylo-li pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu podle ustanovení § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní dle ustanovení § 1634 o. z.) (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15, ročník 2009). Na uvedeném právním názoru není třeba ničeho měnit ani s ohledem na novou právní úpravu řízení o pozůstalosti zakotvenou v o. z. a z. ř. s.
Bylo-li v projednávaném případě řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném zastaveno dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a majetek nepatrné hodnoty byl vydán vypravitelce pohřbu, čímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno (§ 155 z. ř. s.), bylo tím vyloučeno, aby soud mohl komukoli potvrdit nabytí dědictví, včetně potvrzení, že dědictví připadlo státu z titulu odúmrti ve smyslu ustanovení § 1634 o. z. Zůstavitel v takovém případě nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti [srov. Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 451].
K uvedenému je však třeba dodat, že usnesení soudu o zastavení řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 153 nebo § 154 odst. 1 z. ř. s. je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického (pozůstalostního) řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku) nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví (pozůstalosti) (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 133, ročník 2012, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1346/2016).
Podle ustanovení § 192 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno (§ 153 a § 154 odst. 1 z. ř. s.), majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud projedná dědictví. Dědictví však nebude projednáno, objeví-li se pouze pasivum pozůstalosti.
Z odborné literatury i judikatury dovolacího soudu také vyplývá, že je-li pozůstalostní řízení pro nepatrný majetek (příp. majetek bez hodnoty) zůstavitele zastaveno podle ustanovení § 153 nebo § 154 odst. 1 z. ř. s., nezkoumá se (zpravidla) dědické právo. Dědickým právem se soud nezabývá ani tehdy, zamítá-li návrh na dodatečné provedení řízení o pozůstalosti podaný podle ustanovení § 192 z. ř. s. (popřípadě zastaví-li řízení o dodatečném projednání zůstavitelova majetku vedené ve smyslu ustanovení § 192 z. ř. s.), jestliže bylo zastaveno již „původní“ řízení o pozůstalosti podle ustanovení§ 153 nebo § 154 odst. 1 z. ř. s., popřípadě zastavuje-li řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. proto, že zůstavitel zanechal majetek (zjištěný v „původním“ řízení a „dodatečně objevený“) celkově jen nepatrné hodnoty. Otázka, kdo je dědicem zůstavitele, přitom nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví (pozůstalosti) po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015, či v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1887/2017). Nebylo-li tedy dědické právo v řízení zkoumáno, postupuje se při rozhodování o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. stejně, jako kdyby řízení o dědictví (pozůstalosti) dosud nebylo skončeno (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2009, s. 723).
Ačkoliv soud nemůže v jiném než pozůstalostním řízení řešit, kdo je zůstavitelův dědic a jaký nabyl z titulu dědění majetek zůstavitele, vzhledem k tomu, že pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o pozůstalosti skončeno (a tedy i usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 153 nebo § 154 odst. 1 z. ř. s.), není pro účastníka jiného řízení závazné (srov. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.), nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě závěti, popřípadě z obou těchto důvodů), nebylo-li v řízení o dědictví zkoumáno, dědické právo po zůstaviteli, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a – po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) – s kým. Z uvedeného vyplývá – a jak poukazuje také odvolací soud – z pravomocného usnesení o zastavení řízení o dědictví vydaného podle ustanovení § 153 nebo § 154 z. ř. s. soud v jiném řízení vychází, jen jestliže nebude zjištěno, že zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty; v takovém případě nemůže být řízení zastaveno podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. z důvodu, že zemřelý účastník nemá žádného právního nástupce (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, který byl publikován v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1411/2007).
V projednávaném případě se soud v řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném otázkou dědického práva zabýval a vzhledem k tomu, že všichni v úvahu přicházející zákonní dědicové dědictví po zůstaviteli postupně odmítli, vyrozuměl Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových o tom, že se stala účastníkem řízení.
Potud by se proto dalo souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v souladu s ustanovením § 1634 o. z. přicházelo do úvahy připadnutí dědictví státu. Odvolací soud však v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu nevzal náležitě v úvahu, že nebylo-li v řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném (dosud) dle ustanovení § 185 odst. 1 písm. h) z. ř. s. potvrzeno připadnutí dědictví státu z titulu odúmrti, a tedy nebylo-li (prozatím) objasněno dědické právo (kdo je dědicem) po zůstaviteli, což může – jak vyplývá z výše uvedeného – učinit pouze soud v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli a jeho výrok týkající se dědického práva po zůstaviteli je závazný pro každého, nebylo v projednávaném případě (dosud) možné rozhodnout, že v řízení bude pokračováno na místě zemřelého žalovaného s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Za této situace se proto dovolací soud nemůže ztotožnit ani se závěrem odvolacího soudu, že v rámci zkoumání právního nástupnictví po zemřelém žalovaném bylo nutno vycházet z toho, že likvidace pozůstalosti nebyla nařízena, když také řízení o dodatečné projednání pozůstalosti na základě návrhu státu bylo zastaveno z důvodu, že „ani v současné době nebylo možno dovodit, že by majetek pozůstalosti přesahoval nepatrnou hodnotu“, a stát si proti tomuto usnesení odvolání nepodal, a tedy nabylo právní moci. Předně odvolací soud ponechal stranou svých úvah, že proti usnesení o zastavení pozůstalostního řízení není odvolání přípustné dle ustanovení § 129 písm. e) z. ř. s., a tedy Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových neměla k dispozici řádný opravný prostředek, jímž by mohla brojit proti zřejmě nesprávnému názoru soudní komisařky o nulové hodnotě předmětných pozemků náležejících do pozůstalosti po zemřelém žalovaném, ačkoliv tyto byly v projednávaném případě na základě znaleckého posudku oceněny v hodnotě 747 160 Kč. Přihlédla-li by soudní komisařka na základě podaného návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti po zemřelém žalovaném k znaleckým posudkem stanovené ceně nemovitostí náležejících do pozůstalosti, které již byly zahrnuty do aktiv pozůstalosti v rámci původního pozůstalostního řízení, které bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán vypravitelce pohřbu dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., nebylo by (minimálně) v rámci dodatečného projednání pozůstalosti po zemřelém žalovaném možné dospět k závěru, že předmětná aktiva pozůstalosti stále představovala jen nepatrný majetek, a řízení z tohoto důvodu opět zastavit. Dále je nutno dodat, že s ohledem na výši pasiv, která soud prvního stupně v projednávané věci zjistil v hodnotě 30 031 443,75 Kč, a skutečnost, že Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věch majetkových v řízení o pozůstalosti navrhla vzhledem ke zjevnému předlužení pozůstalosti její likvidaci, by v případě, že by řízení o pozůstalosti nebylo (chybně) zastaveno, byla likvidace pozůstalosti zcela zřejmě nařízena, a to při splnění předpokladů stanovených ustanovením § 195 odst. 1 z. ř. s., dle kterého soud nařídí na návrh dědice, kterému svědčí výhrada soupisu, nebo na návrh státu, jemuž má připadnout pozůstalost proto, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a na nějž se hledí, jako by byl zákonný dědic, anebo na návrh věřitele, který prokázal svou pohledávku, jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty, likvidaci pozůstalosti, jestliže a) nejsou splněny předpoklady pro zastavení řízení o pozůstalosti podle § 153 nebo 154, b) bylo provedeno vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí (§ 162), c) bylo stanoveno předlužení majetku zůstavitele (§ 180), d) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o dědictví (§ 184 až 187). Také vzhledem k tomu, že dle ustanovení § 200 písm. a) z. ř. s. dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zanikají dědická práva zůstavitelových dědiců nebo právo státu na připadnutí dědictví z důvodu, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti a že se na stát hledí, jako by byl zákonný dědic; tím není dotčeno právo na vydání likvidačního přebytku, by tak v pozůstalostním řízení po zemřelém žalovaném právo státu na připadnutí dědictví z titulu odúmrti zaniklo, z čehož vyplývá, že by tak státu v řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném nebylo možné potvrdit nabytí dědictví z titulu odúmrti ve smyslu ustanovení § 1634 o. z., a to dle ustanovení § 185 odst. 1 písm. h) z. ř. s., a tedy ani (právě) z tohoto důvodu by v projednávaném případě nebylo možné pokračovat na místě zemřelého žalovaného se státem.
Odvolacímu soudu je tak třeba vytknout závěr, ke kterému dospěl při zkoumání právního nástupnictví po žalovaném, tedy že v projednávaném případě „bylo nutno vycházet z toho, že likvidace pozůstalosti nebyla nařízena“, a protože „nedědí-li žádný dědic, připadá dědictví státu, na který se hledí, jako by byl zákonným dědicem po žalovaném“, a tedy „zde skutečně je subjekt, kterému svědčí dědické právo po zůstaviteli – stát“.
Protože z dosud učiněných zjištění nelze uzavřít, že by v případě, že by řízení o pozůstalosti nebylo zastaveno dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., nemohlo dojít k nařízení likvidace pozůstalosti (kterou stát v řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném navrhl), a že se tak stát stane nástupcem zemřelého žalovaného, je napadené usnesení odvolacího soudu co do závěru, že subjektem, kterému svědčí dědické právo po zemřelém žalovaném, je stát, a tedy je v projednávaném případě jeho právním nástupcem, (prozatím) předčasné, a proto také nesprávné.
Dovolací soud má s ohledem na výše uvedené za to, že bylo-li řízení o pozůstalosti po zemřelém žalovaném zastaveno dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a otázka, kdo je dědicem zemřelého žalovaného, nemůže být v projednávaném případě posuzována, nebylo v projednávaném případě možné v řízení ihned pokračovat, a proto bude zapotřebí řízení přerušit podle ustanovení § 107 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a vyčkat, zda bude v přiměřené době na návrh státu či z jiného podnětu opětovně zahájeno dodatečné projednání pozůstalostního řízení, v němž by otázka dědického práva po zůstaviteli byla vyřešena se závazností též pro předmětné řízení. Nebude-li dodatečné řízení o pozůstalosti dle ustanovení § 192 z. ř. s. v přiměřené lhůtě zahájeno, bude nezbytné předmětné řízení zastavit dle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř.
