Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3190/2022, ze dne 20. 12. 2022:
Současně probíhající exekuční řízení a řízení o pozůstalosti, v němž byla nařízena likvidace předlužené pozůstalosti, vyřešil zákonodárce „ve prospěch“ řízení o likvidaci, když již samotné vyvěšení usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti na úřední desce soudu má za následek, že exekuci postihující majetek náležející do likvidační podstaty nelze nejen nařídit, ale exekuci již nařízenou ani provést, a dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti se taková exekuce zastavuje (§ 198 odst. 1 z. ř. s.). Tím byla nepochybně vyjádřena snaha o to, aby byly současně vypořádány všechny pohledávky věřitelů zůstavitele. Významné je to, že k zastavení exekuce dochází ex lege – přímo ustanovením § 198 odst. 1 věta druhá z. ř. s. Zastavení exekuce znamená, že exekuce končí. Se skončením exekuce spojuje ustanovení § 69a odst. 5 exekučního řádu také zánik exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech.
Ustanovení § 198 odst. 1 z. ř. s. a § 69a odst. 5 exekučního řádu jsou natolik jednoznačná, že nedávají žádný prostor k výkladu o tom, jaké datum je rozhodné pro zánik exekutorského zástavního práva. Názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že existenci exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech ve spoluvlastnictví zůstavitele je třeba posuzovat k okamžiku právní moci usnesení soudu o nařízení likvidace pozůstalosti, nelze považovat za formalistický výklad důsledků zákonného zastavení exekuce, jak namítá dovolatel. Odpovídá totiž jak účelu likvidace pozůstalosti, tj. zjištění a zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty a poté vypořádání všech věřiteli do likvidace přihlášených pohledávek (a to vypořádání definitivní, neboť po skončení likvidace již nebude nikoho, kdo by mohl pohledávky věřitelů uspokojit, když jedním z důsledků nařízené likvidace pozůstalosti podle ustanovení § 200 písm. a) z. ř. s. je, že zanikají dědická práva zůstavitelových dědiců, a nebude tu tedy žádný právní nástupce zůstavitele), tak i povaze exekutorského zástavního práva zřízeného podle ustanovení § 69a exekučního řádu, které plnilo zajišťovací funkci jen po dobu trvání exekuce (v níž se vlastní uspokojení věřitele předpokládalo některým ze způsobů provedení exekuce uvedených v exekučním řádu) a skončením exekuce zaniká.
