Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 306/2023, ze dne 26. 4. 2023:
Odvolací soud přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2409/2009), která dovodila, že dědici dlužníka jsou povinni zaplatit úroky z prodlení za dobu do smrti dlužníka jen v tom rozsahu, v jakém po připočtení k dluhu, který na ně přešel, nepřevyšují cenu nabytého dědictví, avšak úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel, proto jsou povinni k jejich zaplacení bez omezení vyplývajícího z ustanovení § 470 obč. zák.
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že žalovaná A. V. nebyla povinnou k zaplacení úroků z prodlení (které byly žalobou ze dne 1. 4. 1994 uplatněny) za dobu do smrti původní žalované N. G. (t. j do 6.5.2003), když samotný žalobou uplatněný dluh převyšoval cenu dědictví, které A. V. podle rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. 85 D 437/2003-602, po N. G. nabyla. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 1 Cmo 82/2016, kterým bylo rozhodnuto, že v řízení bude místo zemřelé N. G. pokračováno s A. V. jen do výše 1 376 200,30 Kč. Vzhledem k tomu, že uvedená částka se rovná soudem v řízení o dědictví určené ceně majetku zůstavitelky, nebyl již žádný prostor k tomu, aby mohla žalovaná částka zahrnovat i úroky z prodlení za dobu do smrti zůstavitelky, když i bez nich uvedená částka nedosahovala výše původně žalobou uplatněného dluhu. Po smrti zůstavitelky prodlení s plněním jejího dluhu, za který se stala (do výše nabytého dědictví) odpovědnou nynější žalovaná, bylo již jejím prodlením, bez omezení výší ceny nabytého dědictví.
Při rozhodování o úrocích z prodlení za nesplnění dluhu žalovanou odvolací soud sice z názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2409/2009 vycházel, nesprávně však posoudil běh tříleté promlčecí doby. K této otázce se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil. V usnesení ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 572/2013, s odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, usnesení ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, nebo rozsudek ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2166/2010) shrnul, že byl přijat závěr, že jestliže ve stanovené promlčecí době dojde k uplatnění práva žalobou u soudu, běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byla žaloba soudu podána (§ 112 obč. zák.), a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn; dojde-li k uplatnění pouze části pohledávky, staví se běh promlčecí doby pouze u této části; jestliže je potom žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky. V konkrétně projednávané věci pak dovolací soud uzavřel, že z uvedeného je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby může dojít jen ohledně práva na úhradu smluvních úroků a úroků z prodlení v té výši (resp. za takové období), v jakém bylo uplatněno včas; v rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu promlčecí doby k uplatnění práva, nelze právo (je-li vznesena námitka promlčení) v rozsahu tohoto rozšíření přiznat. Dovolací soud také opakovaně ve svých rozhodnutích vyslovil, že pro promlčecí dobu podle ustanovení § 101 obč. zák. platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. kdy by obecně každý mohl právo uplatnit – podat žalobu, a že jde o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, není rozhodné z jakého důvodu věřitel své právo neuplatnil (srov. např. rozsudek ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 918/2006, rozsudek ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2225/2012, usnesení ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4353/2016).
Podle ustanovení § 460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Žalovaná A. V., jako dědička N. G. vstoupila tedy do práv i povinností zůstavitelky dnem její smrti 6. 5. 2003. I když princip ingerence státu při nabývání dědictví znamená, že dědictví musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto usnesením, má toto usnesení účinky ke dni smrti zůstavitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 543/2013). Pokud A. V. po dni 6. 5. 2003 žalobkyní u soudu uplatněný dluh zůstavitelky neplnila, začala dnem následujícím běžet tříletá promlčecí doba, ve které mohl být nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení proti ní uplatněn u soudu. Požadavek na zaplacení úroků z prodlení, za které odpovídala již samotná žalovaná, uplatnila žalobkyně u soudu teprve dne 6. 5. 2021, formou návrhu na rozšíření žaloby na zaplacení částky 1 376 200,30 Kč o úroky z prodlení od 23. 1. 2016 do zaplacením (když ještě 9. 1. 2018 u soudu výslovně uvedla, že příslušenství nároku 1 376 200,30 Kč v podobě sankčního úroku tak, jak bylo původně žalováno, nepožaduje), tedy po uplynutí promlčecí doby, která začala běžet 7. 5. 2003. Vzhledem k tomu, že na tuto část celkové pohledávky žalobkyně vůči žalované se nevztahuje stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 112 odst. 3 obč. zák., které nastalo podáním žaloby ohledně samotné dlužné částky dne 1. 4. 1994, nelze žalobkyni v rozsahu, v jakém žalobu dne 6. 5. 2021 rozšířila, právo na zaplacení úroků z prodlení přiznat, když tak učinila až po uplynutí tříleté promlčecí doby a žalovaná vznesla námitku promlčení. Lze dodat, že úroky z prodlení by nebylo možné soudem přiznat ani v případě, že by za první možnost uplatnění práva u soudu byl považován až den 23. 1. 2016 (kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2016, č. j. 85 D 437/2003-602, kterým bylo A. V. potvrzeno nabytí dědictví po zůstavitelce N. G.), od něhož žalobkyně v rozšíření žaloby úroky požadovala, neboť i od tohoto dne počítaná tříletá promlčecí doba by uplynula dříve, než nárok na zaplacení úroků z prodlení u soudu uplatnila (6. 5. 2021).
