Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3676/2023, ze dne 20. 3. 2024:
Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že listina datovaná v Hodoníně dne 3. 9. 2017, vlastnoručně sepsaná a podepsaná zůstavitelem (otcem žalobkyně a žalovaného), ve znění: „Daruji L. K. (rozené G.) svůj dvoupokojový byt č. 10 v ulici XY, v XY. Toto činím při plném vědomí a nikým nedonucen.“, není závětí zůstavitele, ale jedná se o zjevně nedokonalou darovací smlouvu.
Otázkou doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou je, zda „může být za závěť považována také listina, která neobsahuje explicitně vyjádřenou zmínku o tom, že se jedná o závěť případně, že se jedná o právní jednání mortis causa a naopak se jedná o jednání inter vivos“. Žalobkyně má za to, že je-li vůle zůstavitele zřejmá ohledně zamýšleného následku právního jednání a zůstavitel již nežije, není podstatné, že zůstavitel výslovně formálně nerozlišil, zda má v úmyslu jednat inter vivos či mortis causa. Pouhá změna slova „daruji“ (užívaného obvykle při jednání inter vivos) na „odkazuji“ (užívaného obvykle při jednání mortis causa) nemůže činit rozdíl v posouzení platnosti či neplatnosti právního jednání, resp. existence či neexistence právního jednání. Nesouhlasí s právním hodnocením předmětné listiny jako nedokonalé darovací smlouvy; pokud by zůstavitel učinil nedokonalý pokus o darovací smlouvu v době zhoršených vztahů se žalovaným, z jakého důvodu by listinu nezničil po žalovaným tvrzeném urovnání vztahů?
Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné nebo více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz (§ 1494 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 věta první o. z.). Závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami (§ 1532 o. z.). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 o. z.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí opakovaně v rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu (jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1979, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
Výklad předmětného právního jednání zůstavitele, kterého se žalobkyně v dané věci domáhá, nesměřuje k objasnění jeho obsahu (objasnění obsahu jinak platné závěti), ale zcela zjevně jím má být nahrazena vůle zůstavitele, kterou sice mohl mít, ale neprojevil ji tak, aby byla součástí písemné formy právního jednání. Pokud listina sepsaná zůstavitelem dne 3. 9. 2017 neobsahuje žádné výslovné vyjádření ani náznak toho, že by mělo jít o nakládání s majetkem pro případ, resp. v souvislosti s jeho smrtí, absentuje v tomto písemném projevu podstatná náležitost závěti, která je definována v ustanovení § 1494 odst. 1 o. z. Právě uvedení toho, že se jedná o „projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti“ (přičemž může být použito výslovně těchto slov nebo i slovních spojení, která jako příklad uvedl již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, jako „po mé smrti dostane majetek ….“, „až tady nebudu ….“, „po smrti odkazuji“, z nichž lze výkladem dovodit, že zůstavitel tím projevil vůli pořídit o svém majetku pro případ smrti, i když listinu výslovně neoznačil jako závěť nebo pořízení pro případ smrti), je podstatnou náležitostí závěti, kterou zákon vyžaduje pro platnost tohoto specifického právního jednání, vedle splnění všech ostatních náležitostí, které jsou vyžadovány pro platnost jakéhokoli jiného právního jednání. Chybí-li právnímu jednání závěti tato podstatná náležitost, nelze takový nedostatek doplnit výkladem, neboť ten se uplatní pouze v případě, kdy právní jednání (závěť) má všechny zákonem stanovené náležitosti a vzniknou jen pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo málo srozumitelná (viz shora).
