Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2468/2024, ze dne 6. 9. 2024:
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že za situace, kdy podaným dovoláním žalobce již nezpochybňuje úvahy nižších soudů o platnosti závěti z hlediska náležitosti vůle (plně svéprávného) zůstavitele, by ani jím prosazovaný závěr o absenci důvodů vydědění nemohl tak či onak vést ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Nelze totiž přehlížet, že za současné právní úpravy není „nepominutelný dědic“ vůbec dědicem zůstavitele, nemá nárok na dědický podíl, nýbrž zákon mu přiznává /nestanovil-li zůstavitel jinak nebo nebyla-li uzavřena mezi nepominutelným dědicem a dědici zůstavitele jiná dohoda/ jen obligační pohledávku vůči dědicům na vyplacení tzv. povinného dílu v penězích [§ 1642 a násl. a § 1654 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)], přitom podle § 1650 o. z., část věty před středníkem, platí, že nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl. Zákonodárce sice nepřesně hovoří o „neplatném vydědění“, není však sporu o tom, že dané ustanovení zjevně míří na situaci, kdy byl nepominutelný dědic vyděděn, aniž by existovaly důvody pro vydědění. Řečeno jinak, i kdyby byl žalobce vyděděn za účinnosti nyní účinného občanského zákoníku zůstavitelem bezdůvodně, svědčilo by mu i tak jen právo na výplatu povinného dílu, přitom spor o výplatu povinného dílu není sporem o dědické právo a neřeší se v řízení pozůstalostním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017). Tudíž dovoláním (již izolovaně) přednesená otázka existence důvodů vydědění nemohla již ničeho změnit na tom, že dovolatel by nemohl být v další fázi řízení určen jako dědic zůstavitele, což činí jeho dovolání i z tohoto dalšího důvodu zjevně bezpředmětným.
