Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2343/2024, ze dne 7. 10. 2024:
Nad rámec řečeného Nejvyšší soud k argumentaci dovolatelek o nedůvodnosti vydědění podle § 1646 odst. 1 o. z. připomíná, že ať by byl závěr z hlediska vydědění jakýkoliv, nemůže mít sám o sobě vliv na okruh dědiců zůstavitele, který byl určen závětí. I pokud by bylo samo vydědění v rozporu s dobrými mravy či by vyšlo najevo, že důvod vydědění nebyl dán, měly by dovolatelky právo opět jen na povinný díl, což vyplývá ze znění § 1650 o. z., které stanoví, že nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo (jen) na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Bude proto třeba v dalším řízení zaměřit pozornost k tomu, zda se tvrzení dovolatelek o jednání zůstavitele v rozporu s dobrými mravy vztahuje jen k jejich vydědění nebo (současně i) k povolání závětních dědiců a zda a jaké následky může mít neplatnost daného právního jednání (nebo jeho části) v rozsahu určení okruhu dědiců na osud projednávané pozůstalostní věci. Daná otázka přitom nebyla v judikatuře vyřešena a v nauce k ní existují značně protichůdné názory (které přehledně shrnuje Kittel, In: Kittel, David.: Prohlášení o vydědění bez naplnění zákonných důvodů, časopis Ad Notam, ročník 2024, č. 1, str. 8 a násl.); její zodpovězení však bude namístě jen tehdy, pokud by bylo shledáno povolání závětních dědiček jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy a v právu by tak nastal stav, že by dovolatelky byly neplatně či nedůvodně vyděděny, aniž by byl závětí zůstavitele /platně/ povolán jiný dědic. Touto doplňující úvahou však Nejvyšší soud nikterak nehodnotí, zda je či není závěť spojená s vyděděním ať už zcela či jen zčásti platným či neplatným právním jednáním zůstavitele.
