Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2343/2024, ze dne 7. 10. 2024:
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018, ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 formuloval závěr, že není pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť platná závěť musí jako kterýkoliv /tehdy/ právní úkon musí splňovat i tuto obecnou náležitost platného právního úkonu, tedy že nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Proto při posouzení platnosti závěti je tak nezbytné se zabývat také tím, zda neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2513/2022 pak dovolací soud uvedl, že uvedené závěry se přiměřeně prosadí i za současné právní úpravy (tj. pokud jde o závěti sepsané po 1. 1. 2013).
Nejvyšší soud je přitom s odvolacím soudem v obecné rovině zajedno i v tom, že závěť bude možno s přihlédnutím k poměrně široké testovací svobodě zůstavitele, který je oprávněn se rozhodnout o tom, jak s jím nabytým jměním pro případ své smrti naloží, posoudit jako rozpornou s dobrými mravy jen za zcela výjimečných okolností. Tak kupř. v rakouské nauce (vycházející z právní úpravy, jíž se inspiroval i nyní účinný tuzemský občanský zákoník) se ve sledovaných souvislostech hovoří o „raritních případech“ [srov. GRAF, G. Komentář k § 879. In: A. Kletečka – M. Schauer et al. ABGB-ON. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Manz, 2010, s. 1760].
