Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2406/2024, ze dne 22. 10. 2024:
Zároveň není pochyb o tom, že v řízení o pozůstalosti se neuplatní zásada koncentrace řízení (§ 114c odst. 5 o. s. ř.), která omezuje soud potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. V řízení o pozůstalosti (jako v řízení nesporném), může účastník uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy až do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí v prvním stupni. Prolomen je rovněž princip neúplné apelace a účastník tak nové skutečnosti může uvádět i v odvolacím řízení (§ 20 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů) [Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. První vydání. Praha: Leges, 2016, s. 53, 54]. K tomu se vyjadřuje shodně i judikatura, podle níž ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení soud za účasti všech účastníků řízení o dědictví posoudí všechny mezi účastníky sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu, přičemž z hlediska takového posouzení a rozhodnutí není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém, nebo byly formulovány až v řízení sporném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3491/2016).
