Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3079/2024, ze dne 11. 11. 2024:
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, bylo vyloženo, že platnost prohlášení o vydědění (a tedy i závěti, jež má údajně obsahovat i listinu o vydědění) je třeba posuzovat podle právní úpravy platné (a účinné) ke dni jeho pořízení, ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné. V takovém případě je třeba jednání zůstavitele poměřovat i novou právní úpravou. Soudy obou stupňů nepostupovaly zcela důsledně, pokud na posouzení závěti sepsané dne 1. 12. 2013, v její části týkající se poz. syna, vztáhly jen nyní účinnou právní úpravu, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“); nejde však o nijak zásadní pochybení, jestliže jimi aplikovaná nová právní úprava je z hlediska nároků na vydědění oproti právní úpravě účinné v době sepisu zkoumané listiny méně přísná (a ani při její aplikaci nelze dospět k závěru, že k vydědění pozůstalého syna došlo).
Podle § 469a odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), může zůstavitel vydědit potomka, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480 obč. zák.; v listině však musí být uveden důvod vydědění.
Pro vydědění bylo třeba dle o. z. splnit písemnou formu a z listiny musel být zřejmý jednak úkon směřující k vydědění (tedy v podobě tehdy odnětí nároku na zákonem stanovený redukovaný dědický podíl nepominutelného dědice u relativně neplatné závěti) a jednak musel být vedle toho konkretizován některý ze zákonem předjímaných důvodů vydědění. Předložená závěť zůstavitele však projev vůle směřující k vydědění poz. syna neobsahuje (co se míní výslovným projevem vůle směřujícím k vydědění, viz odstavec 17 a 19 tohoto rozhodnutí).
Pokud nešlo o platné vydědění dle obč. zák., bylo třeba v souladu s výše citovanou judikaturou ještě zkoumat, zda případně neobstojí z pohledu současné právní úpravy, jež na vydědění klade méně přísné nároky. Uvedené vyplývá z § 3069 o. z., podle něhož se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Z ustanovení § 3072 o. z. se pak dále podává, že zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.
Vydědit nepominutelného dědice je podle nyní účinného občanského zákona možné buď výslovně s uvedením důvodu vydědění (§ 1646 a § 1647 o. z.), nebo výslovně bez uvedení důvodu vydědění, pokud je mu (rozumí se dědicem) prokázáno, že se dopustil něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění (§ 1648 o. z.), a konečně k vydědění může dojít nikoliv výslovně, a to prostřednictvím opomenutí, pokud se opominutý nepominutelný dědic dopustil něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění, pak jde o tzv. vydědění mlčky a po právu (§ 1651 o. z.).
Výslovné vydědění je možné učinit formou prohlášení o vydědění (ať už v pořízení pro případ smrti – např. v závěti nebo v tzv. dovětku /kodicilu/). Zůstavitel v takovém prohlášení o vydědění výslovně uvede, že nepominutelného dědice vyděďuje /tedy že mu odnímá právo na povinný díl nebo jeho část/, přičemž důvod vydědění zůstavitel uvést buď může (§ 1647 o. z.), ale i nemusí (viz § 1648 o. z.).
Naopak o vydědění mlčky a po právu (§ 1651 o. z.) jde za situace, kdy zůstavitel pořídí pro případ smrti, vědomě povolá za dědice osoby odlišné od nepominutelného dědice, a to k veškerému svému majetku, případně nepominutelnému dědici sice zůstaví dědický podíl nebo mu zanechá odkaz, takto však nepominutelný dědic nabývá majetek hodnotou menší, než co odpovídá zákonem v jeho prospěch stanovenému povinnému dílu. To vše platí za předpokladu, že zůstavitel bude vědět o existenci takového svého nepominutelného dědice a tento opominutý nepominutelný dědic se zároveň dopustil něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění. O žádný z právě uvedených a zákonem taxativně vymezených (tří) způsobů vydědění v poměrech právě projednávané pozůstalostní věci nejde.
Pozůstalý syn totiž nebyl výslovně vyděděn, neboť z textu závěti sice plyne, že mu nebyl odkázán žádný dědický podíl, avšak z právního úkonu (dnes jde o právní jednání), pro nějž je stanovena obligatorně písemná forma, neplyne, že by se mu nemělo dostat zákonem zakotveného povinného dílu. I kdyby se přistoupilo na výklad dovolatelky, že formulace „synovi pro jeho nezájem o moji osobu neodkazuji ničeho“ má být deklarováním existence důvodu vydědění uvedeného v § 1646 odst. 1 písm. b/ o. z. (opačný závěr zaujal soud prvního stupně), pak uvedení důvodu vydědění ještě (samo o sobě) nepředstavuje vydědění v podobě písemně zachycené vůle zůstavitele vyjadřující jednoznačný požadavek, aby nepominutelný dědic, který nemá mít podle závěti nárok na podíl z dědictví, neobdržel ani povinný díl. Právě jednoznačné odejmutí zákonného povinného dílu je esenciálním předpokladem pro to, aby k výslovnému vydědění v písemné formě mohlo dojít, což platilo i ve vztahu k redukovanému dědickému podílu za obč. zák. účinného ke dni sepisu dané závěti. Zůstavitel v rámci testovací svobody nemusí samozřejmě uvádět přesné formulace (či formule) odpovídající doslovně textu zákona, jeho vůle však musí jednoznačně a bez pochybností zachycovat požadavek mířící k odnětí povinného dílu (jeho části), popř. byla-li listina sepsána před 1. 1. 2014 muselo z vydědění vyplývat, že v případě relativně neplatné závěti nemá dostat ani zákonný podíl svědčící tehdy nepominutelnému dědici.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí opakovaně v rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu (dnes jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel neprojevil (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1979, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
Ve sledovaných souvislostech je třeba připomenout, že zůstavitel svou závětí v nejmenším neodnímá pozůstalému synovi M. V. jeho zákonné právo na povinný díl, toliko se „přeje“, aby se svého „zákonem daného dědického podílu (…) nedomáhal“. Nemůže být proto pochybností, že zůstavitel si byl tehdy „zákonem daného dědického podílu“ (pokud byla závěť relativně neplatná) vědom, tento „zákonný dědický podíl“ se s účinností k 1. 1. 2014 transformoval na nárok nepominutelného dědice na výplatu povinného dílu (či jeho doplnění). Z téhož důvodu nemůže závěť představovat ani vydědění učiněné mlčky a po právu, neboť právě ono zůstavitelem vyjevené a právně nezávazné přání adresované pozůstalému synovi, aby se svých zákonných nároků v pozůstalostním řízení nedomáhal vylučuje, aby šlo současně o vydědění mlčky, neboť prostřednictvím téhož přání musel být zůstavitel jednoznačně srozuměn s tím, že ponechává zcela a jen na vůli pozůstalého syna, zda se bude svých zákonných nároků nepominutelného dědice domáhat či zda naopak vyslyší pouhou prosbu svého otce (a po dovolatelce nebude výplatu povinného dílu požadovat). Teze dovolatelky o údajném vydědění je proto v příkrém rozporu s nepochybným způsobem manifestovanou vůlí zůstavitele, jenž toliko vyslovil přání (expressis verbis vyjádřené souslovím „přeji si“) aby ony nároky náležející mu přímo ze zákona přesto neuplatňoval. Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) proto v rovině právního posouzení ve výsledku zcela správně posoudily ono přání jako „pouhý“ morální /a právem nevynutitelný/ závazek pozůstalého syna, když podle ustálené judikatury má z hlediska teoreticko-právního vždy povahu takového závazku i přání či prosba, které nejsou právně závazné a jejichž splnění nelze vynutit (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011).
(Dez)interpretace předmětného právního úkonu zůstavitele činěné v projednávané věci dovolatelkou ve skutečnosti nesměřuje k objasnění jeho obsahu (objasnění obsahu jinak platné závěti obsahující pouhou prosbu na pozůstalého syna, aby se nedomáhal výplaty /nyní/ povinného dílu), ale zcela zjevně má být jejím prostřednictvím měněna jinak jednoznačně písemně manifestovaná vůle zůstavitele. Pokud závěť neobsahuje žádné výslovné vyjádření ani náznak toho, že by zůstavitel jednoznačně odnímal pozůstalému synovi zákonem stanovený nárok na povinný díl /do 31. 12. 2013 zákonem modifikovaný dědický podíl/ stanovený ve prospěch nepominutelného dědice a současně mu ponechává na vůli, zda se bude výplaty povinného dílu domáhat, pak v tomto písemném projevu absentuje podstatná náležitost vydědění, která je definována v ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. a kterou zákon vyžaduje pro platnost tohoto specifického právního jednání, vedle splnění všech ostatních náležitostí, které jsou vyžadovány pro platnost jakéhokoli jiného právního jednání (úkonu). Chybí-li právnímu úkonu (jednání) závěti tato podstatná náležitost, nelze takový nedostatek doplnit výkladem, neboť ten se uplatní pouze v případě, kdy právní jednání (závěť, zde v rozsahu údajného vydědění) má všechny zákonem stanovené náležitosti a vzniknou jen pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo málo srozumitelná (viz shora). V přítomné věci nejde o situaci, že by zůstavitel svého syna (ať už platně či neplatně) vydědil, nýbrž o to, že závěť vydědění neobsahuje (a naopak prostřednictvím učiněné prosby vylučuje usuzovat na vydědění). Neuplatní se proto dovolatelkou připomínaná zásada, že právní úkon je spíše platný než neplatný, neboť ani dovolací soud nepochybuje o tom, že závěť je v celém svém rozsahu platným a určitým (srozumitelným) právním úkonem neobsahujícím prohlášení o vydědění. Z téhož důvodu nešlo o skutkový spor, v němž by bylo možno některého z účastníků odkazovat podle § 170 z. ř. s. k podání žaloby dle části třetí o. s. ř., či provádět další šetření nebo dokazování v rámci pozůstalostního řízení, když takovými postupy nelze projevenou vůli zůstavitele měnit tak, aby odpovídala procesnímu postoji prezentovanému některým z účastníků řízení. Nepřípadným je proto i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, neboť jeho závěry se upínají do skutkově zcela nesouměřitelné věci, kde šlo v řízení o to, zda uzavřená kupní smlouva byla či nebyla simulovaným právním jednáním, a proto bylo namístě provést důkazy týkající se okolností, jež jí předcházely (či souvisely s jejím uzavřením). Naproti tomu v případě pořízení pro případ smrti, pro nějž je předepsána povinně písemná forma, jsou pohnutky zůstavitele v zásadě bezvýznamné, určující je, jde-li o listinu jinak platnou, jakou vůli v listině zůstavitel navenek manifestoval. Řečeno jinak: v listině absentující vůli vydědit potomka nelze [nadto ve zjevném rozporu s římskoprávním principem zdůrazňovaným též v důvodové zprávě k nyní účinnému občanskému zákoníku, totiž že vydědění se nemá podporovat (exheredationes non sunt adiuvandae)] nahradit ani jejím nepřiměřeně extenzivním výkladem, tím méně jakýmkoliv dalším dokazováním.
