Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3079/2024, ze dne 11. 11. 2024:
Teze dovolatelky o údajném vydědění je proto v příkrém rozporu s nepochybným způsobem manifestovanou vůlí zůstavitele, jenž toliko vyslovil přání (expressis verbis vyjádřené souslovím „přeji si“) aby ony nároky náležející mu přímo ze zákona přesto neuplatňoval. Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) proto v rovině právního posouzení ve výsledku zcela správně posoudily ono přání jako „pouhý“ morální /a právem nevynutitelný/ závazek pozůstalého syna, když podle ustálené judikatury má z hlediska teoreticko-právního vždy povahu takového závazku i přání či prosba, které nejsou právně závazné a jejichž splnění nelze vynutit (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011).
