Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2532/2024, ze dne 3. 12. 2024:
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jakou nyní (od 1. 1. 2014) účinná právní úprava poskytuje právní ochranu oprávněnému dědici proti nepravému dědici a právní ochranu nepravému dědici proti požadavkům pravého dědice, a v rámci této otázky posouzení toho, jakou povahu, smysl a obsah má právní úprava obsažená v ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny a že jejich posouzení bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obou účastnic proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Oprávněným dědicem se rozumí ten, komu podle ustanovení hmotného práva svědčí na základě platného dědického titulu dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z pozůstalosti), které je lepší (silnější) než dědické právo toho, komu bylo v řízení o pozůstalosti usnesením soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví. Neoprávněným dědicem je pak ten, komu bylo v řízení o pozůstalosti usnesením soudu o dědictví potvrzeno nabytí dědictví, ačkoliv jeho dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) je ve skutečnosti horší (slabší) než dědické právo oprávněného dědice. V postavení oprávněného dědice nebo neoprávněného dědice mohou být nejen dědici, ale i stát, kterému připadá (mělo připadnout) dědictví jako odúmrť a na nějž se hledí, jako by byl zákonný dědic.
Podle dosavadní právní úpravy (účinné do 31. 12. 2013) zajišťovala ochranu práv oprávněného dědice na principu vydání bezdůvodného obohacení tzv. žaloba hereditas petitio, naposledy upravená v ustanoveních § 485 až 487 občanského zákoníku z roku 1964 (zákona č. 40/1964 Sb.). Pasívně věcně legitimován k této žalobě byl pouze neoprávněný dědic, který měl – jak vyplývá z ustanovení § 458 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 – povinnost vydat oprávněnému dědici vše, co nabyl jako dědictví, popřípadě poskytnout peněžitou náhradu za to, co nebylo dobře možné oprávněnému dědici vydat.
V současné právní úpravě (občanském zákoníku č. 89/2012 Sb.) [účinné od 1. 1. 2014] obdobný právní institut jako byla tzv. žaloba hereditas petitio chybí. Nejedná se ale o „opomenutí“, které by muselo (mohlo být) „odstraňováno“ extenzivním výkladem zákona, nýbrž o zcela evidentní legislativní záměr. Z důvodové zprávy k návrhu nového občanského zákoníku (k zákonu č. 89/2012 Sb.) vyplývá, že novou právní úpravou (účinnou od 1. 1. 2014) bylo – oproti dosavadní úpravě – dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) „postaveno naroveň“ právu vlastnickému; jestliže se dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) „rovná“ právu vlastnickému, pak nebylo ani potřebné uzákonit samostatně institut ochrany dědického práva, neboť by tak byla v podstatě formálně (a bezdůvodně) „přejímána“ na ochranu dědického práva ustanovení sloužící k ochraně vlastnického práva.
Se žalobkyní lze souhlasit v tom, že dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) nelze ztotožňovat s právem vlastnickým, k tomu je ovšem třeba dodat, že „naroveň“ vlastnickému právu nebylo postaveno potvrzení nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu o dědictví, ale již samotné dědické právo jako právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti, které vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 věta první o. z.) a které nezaniká ani tehdy, potvrdí-li soud pravomocným usnesením o dědictví nabytí dědictví někomu jinému, z pohledu dědického práva neoprávněnému dědici.
Názor, že by ochranu práv oprávněného dědice upravovalo ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s., je chybný (mylný). Skutečný smysl (obsah) ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. nespočívá v úpravě žaloby (typu žaloby) na ochranu oprávněného dědice (nebo jiného typu žaloby), ale – jako ustanovení speciálního k obecnému ustanovení § 159a o. s. ř., aplikovaného ve zvláštních řízeních soudních podle ustanovení § 1 odst. 3 nebo 4 z. ř. s.
– ve vymezení subjektivní závaznosti (materiální právní moci) pravomocného rozhodnutí o dědictví, vydávaného podle ustanovení § 185 z. ř. s., a v návaznosti na ně ve stanovení případů, v nichž pravomocné rozhodnutí o dědictví tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté. Význam ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s. z hlediska ochrany práv oprávněného (pravého) dědice spočívá pouze v tom, že pravomocné rozhodnutí o dědictví, vydané v řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 185 z. ř. s., netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí soudu o žalobě na ochranu práv oprávněného dědice, avšak samozřejmě jen tehdy, nebyl-li oprávněný dědic v době vydání rozhodnutí o dědictví účastníkem řízení o pozůstalosti jako dědic (jako dědic ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s.).
To, že dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) je postaveno naroveň právu vlastnickému, ve svých důsledcích (mimo jiné) znamená, že se dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) nepromlčuje a že oprávněný dědic se může vlastnickou (vindikační) žalobou domáhat vydání věcí patřících do pozůstalosti nejen po neoprávněném dědici, ale po každém, kdo ji (neprávem) zadržuje (odmítá ji dobrovolně vydat oprávněnému dědici). Obecně lze shrnout, že podle současné právní úpravy se oprávněný dědic může domáhat ochrany svého dědického práva, které se neprojevilo v řízení o pozůstalosti, po každém obdobnými (stejnými) právními prostředky, jaké český právní řád poskytuje vlastnickému právu.
Z toho, že dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) je postaveno naroveň vlastnickému právu, rovněž vyplývá, že neoprávněnému dědici a každému jinému, kdo zadržuje věc z pozůstalosti, přísluší proti požadavku oprávněného dědice stejná obrana, jakou český právní řád poskytuje proti vlastnické (vindikační) žalobě. Zjednodušeně (z pohledu ustanovení § 1040 odst. 1 o. z.) řečeno je možné se vlastnické (vindikační) žalobě úspěšně ubránit tehdy, prokáže-li žalovaná strana ve sporu, že věc zadržuje „právem“.
Dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) se – jak uvedeno již výše – nepromlčuje. Nemůže být proto úspěšná námitka promlčení dědického práva, i kdyby oprávněný dědic uplatnil své právo k věcem patřícím do pozůstalosti až po uplynutí „všech promlčecích lhůt“. Samozřejmě přitom platí, že se nepromlčuje ani právo na vydání jednotlivých věcí, které z pozůstalosti nabyl podle pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví neoprávněný dědic.
Neoprávněný dědic a každý, kdo má věc z pozůstalosti, je v postavení držitele, a to buď poctivého, má-li z přesvědčivého důvodu za to, že mu věc patří (jako vlastníku), nebo nepoctivého, ví-li nebo mu musí být z okolností zjevné, že mu věc (jako vlastníku) nenáleží (srov. § 992 odst. 1 o. z.). Drží-li poctivý držitel věc (vlastnické právo) po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví (srov. § 1089 odst. 1 o. z.); k vydržení se současně vyžaduje pravost držby a také to, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, kdyby náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (srov. § 1090 odst. 1 o. z.). Vydržením může nabýt věc do vlastnictví rovněž neoprávněný dědic nebo kdokoliv jiný, kdo má v držbě věc z pozůstalosti; budou-li splněny všechny zákonem vyžadované podmínky pro nabytí vlastnictví vydržením, nemůže být oprávněný dědic úspěšný se svým požadavkem na vydání věci, neboť žalovaná strana zadržuje věc z titulu svého vlastnického práva, tedy „právem“.
Žaloba oprávněného dědice nemůže být úspěšná nejen tehdy, jestliže držitel nabyl věc z pozůstalosti do vlastnictví vydržením, ale ani v dalších zákonem stanovených případech, zejména v případě ochrany poskytované podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. osobě, která nabyla vlastnictví k věci za úplatu v dobré víře od neoprávněného dědice, jenž byl v rozporu se skutečným právním stavem zapsán ve veřejném seznamu (např. katastru nemovitostí).
Právní úprava výslovně neuvádí, jaké má práva oprávněný dědic v případě, že vydání samotné věci z pozůstalosti jejím držitelem (vlastníkem, detentorem) není – z výše uvedených důvodů – dobře možné. Z povahy věci vyplývá, že nejde o právo na náhradu majetkové újmy (škody), jestliže tu chybí ze strany neoprávněného dědice porušení dobrých mravů nebo zákona anebo smlouvy, popřípadě jiné okolnosti, které zakládají právo na náhradu majetkové újmy (škody), a nejedná se ani o závazek z bezdůvodného obohacení, protože u neoprávněného dědice nelze dobře hovořit o tom, že by se – zejména vycházel-li v dobré víře z pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví – bez spravedlivého důvodu obohatil. Na druhé straně ovšem musí být zohledněno, jestliže zcizením nebo jiným nakládáním s věcí neoprávněný dědic získal majetkový (nebo jiný hmotný či nehmotný) prospěch.
Z uvedeného je třeba podle dovolacího soudu dovodit, že v případě, kdy bylo vlastnické právo k věci z pozůstalosti vydrženo neoprávněným dědicem nebo někým jiným, kdo splnil zákonné předpoklady vydržení, nepřísluší oprávněnému dědici za takové věci jakákoliv náhrada. Vydržitel totiž nabyl vlastnictví originálním a bezúplatným způsobem, který ho nezavazuje k tomu, aby „předchozímu vlastníku“ (nebo oprávněnému dědici) poskytnul za věc jakékoliv plnění.
Odlišná situace však nastává tehdy, jestliže neoprávněný dědic věc z pozůstalosti zcizil za úplatu. V případě, že se oprávněný dědic nemůže úspěšně domoci vydání věci in natura, je odůvodněn závěr, podle něhož mu neoprávněný dědic je povinen místo věci z pozůstalosti poskytnout náhradu v penězích, a to ve výši obvyklé ceny věci v době jejího zcizení. Nejedná se přitom – jak vyplývá výše – o vydání bezdůvodného obohacení, ale o náhradní plnění, které přísluší oprávněnému dědici místo věci z pozůstalosti, která mu nemůže být vydána.
Protože se dědické právo nepromlčuje, nepromlčuje se nejen právo oprávněného dědice na vydání věci z pozůstalosti, ale ani případné právo na peněžitou náhradu, která mu přísluší na místo věci z pozůstalosti, která mu nemůže být vydána. Současně platí, že, může-li neoprávněný dědic (nebo někdo jiný) nabýt k věci z pozůstalosti vlastnické právo na základě vydržení, může být neoprávněným dědicem vydržena rovněž peněžitá náhrada, která by náležela oprávněnému dědici za věc, která mu nemůže být vydána. Jedná se přitom o náhradní plnění, takže vydržecí doba ohledně peněžité náhrady nemůže uplynout v jiné době (dříve nebo později), než by uplynula (mohla uplynout) vydržecí doba k nahrazované věci z pozůstalosti. Trvá-li tedy například vydržecí doba u nemovité věci deset let a zcizil-li by neoprávněný dědic za úplatu nemovitou věc (za podmínek uvedených v ustanovení § 984 odst. 1 o. z.) po uplynutí dvou let, dovrší se vydržecí doba ohledně peněžité náhrady pro oprávněného dědice teprve uplynutím zbývajících osmi let (zákonem předpokládané) držby, která je jinak potřebná – rovněž s přihlédnutím k ustanovení § 1092 o. z. – k vydržení této neoprávněným dědicem zcizené nemovitosti jejím nabyvatelem.
V této souvislosti je třeba připomenout, že věcí v právním smyslu je – jak se uvádí v ustanovení § 489 o. z. – „vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí“. Věcí jsou nejen hmotné, kterými jsou „ovladatelné části vnějšího světa, které mají povahu samostatného předmětu“, ale i nehmotné, kterými se rozumějí „práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty“ (srov. § 496 o. z.). Věcí v právním smyslu jsou tedy rovněž pohledávky (včetně pohledávek, které měl zůstavitel za svými dlužníky a které patří pozůstalosti), které jsou – z pohledu ustanovení § 496 o. z. – nehmotnými věcmi a – z pohledu ustanovení § 498 o. z. – movitými věcmi. Pohledávky jsou proto rovněž způsobilým předmětem vydržení; protože jde o movité věci, je třeba k jejich vydržení potřebná nepřerušená držba trvající tři roky (§ 1091 odst. 2 o. z.).
V projednávané věci nenáležely do pozůstalosti po B. R. peníze (jak se mylně domnívaly účastnice), ale pohledávka, kterou měla zůstavitelka proti příspěvkové organizaci Správa nemovitostí Hradec Králové z titulu nájemného, jež tato příspěvková organizace vybírala („pro zůstavitelku“) za pronájem nemovitostí zůstavitelky. Dokazováním před soudy bylo zjištěno, že žalovaná tuto pohledávku měla jako poctivá a pravá držitelka na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2016, č. j. 37 D 144/2015-76, které nabylo právní moci dne 7. 1. 2016, a že tříletá vydržecí doba ohledně této movité věci uplynula dnem 7. 1. 2019. Protože nebyly zpochybněny předpoklady pro její vydržení ze strany žalované, odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žalovaná tuto věc nabyla do vlastnictví na základě vydržení již dnem 7. 1. 2019, a že se žalovaná úspěšně ubránila požadavku žalobkyně na vydání této pohledávky z pozůstalosti.
Žalované bylo pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2016, č. j. 37 D 144/2015-76, potvrzeno, že nabyla z pozůstalosti po B. R. rovněž nemovitosti, označené jako „pozemek č. parc. st. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova čp. XY XY, rod. dům, která stojí na pozemku č. parc. st. XY, a pozemek č. parc. XY zahrada, to vše v katastrálním území XY, obec XY, které jsou zapsány na listě vlastnictví č. XY pro toto katastrální území a obec u Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY“. Z výsledků dokazování před soudy vyplývá, že žalovaná tyto nemovitosti prodala kupní smlouvou ze dne 24. 11. 2016 za sjednanou kupní cenu ve výši 9 000 050 Kč manželům J. a S. F., v jejichž prospěch bylo vloženo k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí vlastnické právo.
Chrání-li skutečně nabyté vlastnické právo manželů F. k nemovitosti ustanovení § 984 odst. 1 o. z. (závěr odvolacího soudu v tomto směru nebyl dovolatelkami zpochybněn), pak je z výše uvedeného zřejmé, že místo těchto nemovitostí je žalovaná povinna poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu, a to nikoliv ve výši kupní ceny, kterou žalovaná obdržela podle kupní smlouvy ze dne 24. 11. 2016, ale ve výši obvyklé ceny, kterou nemovitosti měly v době uvedeného prodeje (v době vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch manželů F.). Z výše uvedeného vyplývá, že peněžitá náhrada je způsobilým předmětem vydržení, nikoliv však v trvání vydržecí doby tři roky, ale – protože je poskytována místo vydání nemovitostí – v trvání nepřetržité držby po dobu deseti let. Vzhledem k tomu, že doba pro vydržení nemovitostí činí deset let a že žalovaná nemovitosti poctivě držela od 7. 1. 2016, je nepochybné, že dosud neuplynula vydržecí doba nejen potřebná pro nabytí vlastnictví nemovitostí, ale ani ohledně peněžité náhrady, poskytované na místo vydání nemovitostí.
