Rozsudek Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 22 C 356/2023, ze dne 12. 6. 2024:
Co se týká vedení rodinné domácnosti, tak žalobci uplatnili skutková tvrzení, že se zůstavitelkou sdíleli obydlí, jejich soužití bylo do té míry blízké, že se o vedení společné domácnosti jedná. Žalovaní tato skutková tvrzení žalobců sporují. Především obrana žalovaných stojí na tvrzení, že nemovitost zůstavitelky měla dvě samostatné bytové jednotky, kdy zůstavitelka obývala jednu bytovou jednotku, a žalovaní jako nájemci druhou.
Pro věc je rozhodnou definice pojmu „domácnost“.
Pojem rodinné domácnosti definuje rozhodnutí NS ČR vydané ve věci sp. zn. 24 Cdo 3958/2019: „Předně je nutné podotknout, že ačkoliv o. z. definici zákonného pojmu „domácnost“ z předchozí právní úpravy provedené obč. zák. nepřevzal, nelze od ní zcela odhlédnout, zejména pokud z ní rozhodovací praxe soudů (průběžně reagující na změnu společenských poměrů) vycházela i při ustálení pojmu „společná domácnost“ podle ustanovení § 475 odst. 1 obč. zák., který zůstal zachován i v současné právní úpravě nabývání dědictví ze zákona (§ 1637 odst. 1 o.z.). Dovolací soud …nesouhlasí s názorem …o vzniku „potřeby, aby soudní praxe tento pojem nově vymezila“. I nadále se .. společnou domácností rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen .., jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele. … naplnění pojmových znaků společné domácnosti je ..možné i v případě soužití fyzické osoby se zůstavitelem (zůstavitelkou) jiné sexuální orientace. .. Žalobkyně ..vytýká odvolacímu soudu, ..nezohlednil, že se zůstavitelem (a jeho partnerem) „žili v dlouhodobé koexistenci založené“ (mimo jiné) „na společném uspokojování životních potřeb, což nevylučovalo, že každý z nich byl majetkově soběstačný“, a že „byla po určitou dobu na obou partnerech závislá tím, že s jejich pomocí uspokojovala své bytové potřeby, které finančně pokryla až poté, kdy si s časovým odstupem na to postupně opatřila potřebné prostředky“. Společná domácnost předpokládá – .. – soužití dvou či více osob ve spotřebním společenství, .. členové přispívají podle svých schopností a možností k úhradě společných nákladů .. obstarávání společných potřeb. Společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti přitom nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost (například poskytování výdobytků z hospodaření na statku apod.) [..sp. zn. 21 Cdo 4795/2009]. Odvolací soud .. postupoval v souladu se zákonem (o. z.), když při posuzování ekonomické povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem (jeho partnerem) vzal v úvahu zejména, že zůstavitel a jeho partner [právnická osoba]. byli „po celou dobu společného soužití zcela soběstační a finančně nezávislí“ a že sama žalobkyně, aniž by byla odkázána výživou na zůstavitele, uvedla (srov. výše taktéž dovolací námitky), že „každý z nich byl majetkově soběstačný“, neboť to (rovněž) vypovídá o jejich vztazích v době jednoho roku před smrtí zůstavitele. .. irelevantní námitky o její dočasné finanční závislosti na obou partnerech mimo rozhodné období. Se závěry odvolacího soudu lze souhlasit .. , že žalobkyni se zůstavitelem, jakož i jeho životním partnerem, bezpochyby pojilo dlouholeté přátelství, které spočívalo v tom, že „je doprovázela při nákupech“, „občas jim uvařila a v jejich bytě přespala“, „trávila s nimi některé víkendy na chatě“ a „v závěru jejich života je také doprovázela k lékaři“. Povaha takového „společenství“ však neodpovídá požadavkům na vedení společné domácnosti, ale spíše přátelské „výpomoci“. Závěr .., že se .. nejednalo o soužití žalobkyně se zůstavitelem, příp. jeho partnerem, ve společné domácnosti, .. podporuje .. i okolnost, že žalobkyně bydlela se synem ve svém bytě. Soužití ve společné domácnosti sice nebrání, bydlí-li její členové ve více bytech, avšak žijí-li spolu trvale a uhrazují-li společně náklady na své potřeby. Vzhledem k tomu, že žalobkyně bydlela odděleně, mohli tedy se zůstavitelem vytvořit takové společenství pouze za předpokladu, že by se neomezovalo jen na občasné návštěvy nebo na příležitostnou výpomoc, ale ve skutečnosti by představovalo jejich jedinou společnou domácnost spojenou s úhradou společných potřeb. …. (srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 24 Co 207/98, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 1998; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4198/2018; anebo v žalobkyní označeném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 627/2001), na níž není třeba ničeho měnit ani v poměrech současné právní úpravy.“.
Předmětem hodnocení tedy v souzené věci je, zdali bylo soužití žalobců a zůstavitelky v takové intenzitě, která je definována ve shora citovaném rozhodnutí, k čemuž je třeba podotknout, že toto se zaobírá i hodnocením vedení společné domácnosti v režimu zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., a také vzájemným vztahem těchto dvou norem při posuzování této otázky, kdy lze konstatovat, že nelze vyloučit judikatorní závěry činěné za účinnosti obč. zák., není třeba nově definovat v režimu zákona č. 89/2012 Sb. pojem společné domácnosti.
Ze shora uvedeného rozhodnutí se podává, že předpokladem vedení společné domácnosti je společné bydlení v jednom nebo více bytech, kdy se nejedná pouze o přátelství, byť pevné, ani takový vztah, kde dochází k výpomoci. Musí být splněna podmínka existence jediné společné domácnosti, která je podmíněna zároveň i úhradou společných potřeb, byť tato může být vedena ve více bytech. U tohoto je třeba se zastavit, protože vedením společné domácnosti ve více bytech se nemyslí, že jednotlivé osoby každá žijí ve svém bytě a takovýmto způsobem vedou rodinnou domácnost, ale to, že osoby, které spolu sdílí rodinnou domácnost, se mohou přesouvat mezi více byty a vést ji takto na více místech, v různých lokalitách, vždy ale musí být splněn předpoklad, že osoby žijí v každé takovéto jednotlivé domácnosti, bytě, společně. Tedy pouhé obývání jedné nemovitosti ve dvou samostatných bytových jednotkách není společnou domácností. Intenzita stýkání takovýchto osob není rozhodná.
V řízení bylo prokázáno, že žalobci se zůstavitelkou žili v jednom domě, který byl ve vlastnictví zůstavitelky. Zde nebyl ve skutku spor. Sporným taktéž nebylo, že v domě, který byl obýván zůstavitelkou, byly dva byty, jeden v přízemí, který obývala zůstavitelka, a druhý v prvém nadzemním podlaží, který obývali žalobci. V tomto taktéž nebyl spor. Nadto se uvedené podává i z důkazů provedených v řízení. Pokud žalovaní v řízení tvrdili, že žalobci obývali byt v prvém nadzemním podlaží na základě nájemní smlouvy, tak žalovaní nájemní smlouvu nepředložili, neboť jí nedisponují. Ačkoliv lze vzít za prokázané, že zůstavitelka ve svých osobních soukromých zápisech uváděla pojem „nájem“, „nájemníci“, tak při neexistenci nájemní smlouvy a zjištění jejího obsahu nelze závěr o uzavření smlouvy o nájmu činit. Pro úplnost soud však konstatuje, že při neexistenci nájemní smlouvy lze právní titul pro užívání dané nemovitosti hodnotit v režimu § 2189 o. z. (výprosa). Za najisto prokázané lze vzít, že žalobci hradili zůstavitelce náklady spojené s užíváním nemovitosti, a to tak, že zůstavitelka zcela přesně evidovala, v jaké výši byly tyto náklady jí uhrazeny a žalovaným je následně vyúčtovala.
Především však lze vzít za zcela najisto postavené, že žalobci obývali samostatně svoji domácnost v bytě v prvém nadzemním podlaží a zůstavitelka obývala samostatně svoji domácnost v bytě v přízemí. Při zjištění skutkového děje takovýmto způsobem je tak nerozhodným, zdali byla zůstavitelkou a žalobci uzavřena nájemní smlouva, protože z hlediska závěru o vedení společné domácnosti je podstatným pouze to, zdali žalobci i zůstavitelkou byla vedena samostatná domácnost, přičemž pouze ta samotná skutečnost, že tyto osoby užívali jednu nemovitost, nemůže vést k závěru, že jimi byla vedena rodinná domácnost.
Závěr o tom, že nebyla vedena rodinná domácnost, by nemuselo založit ani zjištění, že žalobci se zemřelou užívali jednu bytovou jednotku, k čemuž soud odkazuje shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nicméně takto v řízení skutek zjištěn nebyl.
V řízení bylo najisto postaveno, že žalobci obývali sami svoji samostatnou domácnost v bytě v prvém patře a zůstavitelka obývala sama svoji samostatnou domácnost v bytě v přízemí. Byť by i žalobci se zůstavitelkou trávili velké množství času, prováděli společně i činnosti vztahující se k údržbě a zvelebování domu a zahrady zůstavitelky, doprovázeli ji k lékaři, trávili spolu i volný čas na zahradě, a to i za přítomnosti členů rodiny žalobců (rodiny žalobkyně a)), tak za situace, kdy žalobci a zůstavitelka měli odlišná bydliště (zde není rozhodné, že byla situována v jednom domě), a byť by se i denně se stýkali, trávili spolu hodně času, tak nárok nemůže být důvodný, protože samotná intenzita vzájemných vztahů nemůže založit úvahu o vedení společné domácnosti.
Shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR popisuje situaci, kdy osoba dokonce obývala se zůstavitelem jeho bydliště, měla k zůstaviteli blízký vztah, trávila s ním velké množství času, intenzita trávení společného času byla dokonce výrazně vyšší nežli v souzené věci, přesto Nejvyšší soud ČR uzavřel, že se o vedení společné domácnosti nejednalo, kdy přesně popisuje znaky vedení společné domácnosti.
V souzené věci již ta sama skutečnost, že zůstavitelka a žalobci vedli samostatné domácnosti, sama o sobě vylučuje vedení společné domácnosti, protože to znamená, že nemůže být splněn znak společného hospodaření v jedné rodinné domácnosti, vzájemné ekonomické odkázanosti osob, které sdílí jednu domácnost. To, jak daleko se samostatně vedené domácnosti, tedy žalobců a zůstavitele, od sebe nacházejí, není rozhodným. Podstatným je, že se nejedná o společné sdílení jedné domácnosti, nejedná se o společné hospodaření. Zde se nejedná o případ, a na takový poznámka o vedení domácnosti ve více bytech směřuje, že by zůstavitel a žalobci měli více nemovitostí ve vlastnictví, či pronajatých, a pouze by spolu vedli domácnosti na různých místech, přičemž by na takovémto každém místě společně hospodařili. O takovýto případ se rozhodně nejedná, když zůstavitelka samostatně obývala svůj byt v přízemí domu a žalobci v prvém patře tohoto domu, byť by se vzájemně velmi často navštěvovali, vypomáhali si. Trávení volného času, byť ve větší intenzitě, společná práce na zahradě, společné návštěvy lékaře, vedením společné domácnosti nejsou. Nadto ani společné hospodaření zde nebylo vedeno, když zůstavitelka velmi důsledně dbala na to, aby veškeré položky, které byly v rámci vzájemné výpomoci či užívání nemovitosti hrazeny, byla vyúčtovány a proplaceny.
