Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1891/2024, ze dne 5. 2. 2025:
Určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy,
je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.).
Soudní praxe již za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013, dospěla k názoru, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, spočívá po procesní stránce v tom, že žalobci a žalovaní mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. Judikatura soudů dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl v době smrti vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě může týkat jeho práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3145/2023, a rozhodnutí v něm dále uvedená). Ze stejného názoru vychází Nejvyšší soud i podle ustanovení § 80 o. s. ř. v současném znění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2299/2022).
V řízení o pozůstalosti po zůstavitelce, vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 22 D 711/2021, bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o potvrzení nabytí předluženého dědictví, představujícího celou známou pozůstalost, jedinému synovi zůstavitelky M. J. (stávajícímu žalobci) z titulu zákonné dědické posloupnosti. Soud v rozhodnutí o dědictví ze dne 23. 11. 2021, č. j. 22 D 711/2021-49, vyjmenoval, jaký majetek zůstavitelky patří do pozůstalosti (výrok II.), a v odůvodnění zmínil, že „ze sdělení Okresního soudu v Berouně bylo zjištěno, že tento soud vede řízení o určení vlastnického práva k věcem nemovitým“ (pozn.: tj. řízení v posuzované věci), a že „v případě, že bude určeno vlastnické právo zůstavitelky k nemovitému majetku, bude tento projednán“ (až) „v dodatečném řízení o pozůstalosti“. Z tohoto usnesení pozůstalostního soudu je zřejmé, že se v projednávané věci nejedná o majetek, který by byl předmětem řízení o pozůstalosti po zůstavitelce.
Z výše uvedeného současně vyplývá, že se nejedná ani o majetek, který by v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce dědici učinili sporným. Pokud k uplatnění práv k předmětnému nemovitému majetku nedochází v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), nepodléhá ani režimu žaloby dle § 189 odst 1 z. ř. s. (a tudíž na něj nelze vztáhnout ani právní závěry vyslovené již dříve např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023, podle nichž – mimo jiné – žalobou podle § 189 odst. 1 z. ř. s. lze vyřešit jen práva k majetku, ke kterému se v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo z důvodu skutkového sporu, a takový majetek nemá být předmětem dodatečného projednání pozůstalosti, neboť v něm není možné rozhodovat o aktivech pozůstalosti, která v původním řízení o pozůstalosti nebo při aktuálním dodatečném projednání učinili dědici spornými, když o takových aktivech se rozhoduje ve sporném řízení žalobou). Z těchto závěrů lze taktéž dovodit, že jde-li o majetek, u něhož spornost vznikla až po nabytí právní moci usnesení o dědickém právu nebo který nebyl v řízení o pozůstalosti projednán z jiných důvodů (např. nebyl znám, nebo se dědici shodli, že do aktiv pozůstalosti nepatří apod.), měl by být předmětem dodatečného projednání pozůstalosti, neboť zákon u takového majetku nečiní žádnou výjimku z obecné nutnosti dodatečného projednání. V takovém případě bude nejprve muset být ve sporném řízení určeno, že předmětný sporný majetek byl ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím. Jinak by totiž nemohlo dojít k dodatečnému projednání, ledaže by se (příkladmo) všichni dědicové nakonec přece jen shodli, že předmětný majetek zůstavitel v době své smrti vlastnil. Uvedené závěry jsou podpořeny názorem publikovaným v odborné právní literatuře (k tomu srov. např. Plašil, F., Talanda, A. Spory o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. Právní rozhledy, č. 7-8, ročník 2024, s. 225) a dovolací soud s nimi souhlasí.
Výše řečené souvisí s (diskutovaným) výkladem ustanovení § 193 odst. 1 in fine z. ř. s., vztahujícího se k dodatečnému projednání po rozhodnutí o pozůstalosti, podle jehož znění objeví-li se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud o ně doplní dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti; to neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží.
Citované ustanovení tedy vylučuje z pozůstalostního řízení majetek mezi dědici sporný, ke kterému se v řízení o pozůstalosti nepřihlíželo, neboť o něm po odstranění jeho spornosti nemá být provedeno dodatečné projednání pozůstalosti. Protože jde o výjimku z obecného pravidla o potřebě dodatečného projednání pozůstalosti, je třeba ji, jako každou jinou výjimku v právu, vykládat spíše restriktivně (srov. právní názor vyjádřený již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, zmíněném výše).
Z toho důvodu není možné připustit ani názor odvolacího soudu, podle nějž ze stávající procesně právní úpravy (§ 193 odst. 1 z. ř. s.) vyplývá, že by i bez dodatečného projednání pozůstalosti došlo k nabytí předmětných nemovitostí žalobcem jakožto (jediným) dědicem původní žalobkyně, neboť mu již bylo pravomocně potvrzeno nabytí (předluženého) dědictví po zůstavitelce v původním řízení o pozůstalosti.
Až bude postaveno najisto vlastnické právo původní žalobkyně k dotčenému nemovitému majetku (ke dni její smrti), vyvstane potřeba jeho projednání v dodatečném řízení o pozůstalosti po zůstavitelce. Je proto třeba „vyžalovat“, že nemovitý majetek patřil ke dni smrti zůstavitelce, a následně podat žádost o dodatečné projednání pozůstalosti, neboť pozůstalostní soud by měl rozhodovat o tom, kdo je nabyvatelem majetku zůstavitelky. Řízení o pozůstalosti v daném případě nelze obcházet tím, že soud v civilním sporném řízení určí, kdo je přímým vlastníkem majetku.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, vycházel-li soud z nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva zůstavitelky (původní žalobkyně) ke dni její smrti, není správný.
