Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 664/2025, ze dne 11. 3. 2025:
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci spočívá na více nezávislých (samostatných) důvodech, tj. 1) na závěru, že výpovědi obou svědkyň jsou nevěrohodné (viz odst. 19 a násl. rozhodnutí odvolacího soudu) a dále 2) na závěru, že svědkyně neznaly identitu zůstavitelky, jejíž totožnost také nijak neověřily (viz odstavec 37 a násl. rozhodnutí odvolacího soudu). Každý z těchto důvodů sám o sobě vedl odvolací soud k závěru, že žaloba není důvodná. Aby mohlo být dovolání opodstatněné, žalobkyně by musela přípustným způsobem zpochybnit současně oba uvedené důvody, na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což se ovšem v poměrech projednávané věci kvalifikovaně nestalo, neboť ve vztahu k právnímu závěru, že svědkyně neznaly zůstavitelku (a sporné bylo i to, zda jim byla alespoň neformálně představena, byť i to by pro závěr o platné allografní závěti nepostačovalo), žádné výhrady na adresu rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka neuplatnila.
Podle ustanovení § 1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se svědci zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, přičemž právní teorie i soudní praxe dovozuje, že úkolem svědků allografní závěti, pořízené ve smyslu ustanovení § 1534 o. z., je potvrdit totožnost zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila (k tomu srov. např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1612/2022, případně právní názor vyjádřený v díle Novotný, P., Novotná, M. Nový občanský zákoník. Dědické právo. Praha: Grada Publishing, a.s., 2014, s. 51, podle kterého svědci buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována; shodně též Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P. Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 72, podle nějž z povahy věci vyplývá, že musí jít o osoby, které zůstavitele znají, nebo jim zůstavitel musí před zahájením právního jednání svoji totožnost řádně prokázat, například svým občanským průkazem či pasem). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3356/2023); dané hmotněprávní posouzení, jež bylo samo o sobě postačují pro závěr o neplatnosti závěti (a v důsledku toho ospravedlňovalo i potvrzení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím) žalobkyně nenapadla, což ovšem řešení všech dalších jí předestřených (obsahově odlišných) otázek diskvalifikuje ze závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
