Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 554/2025, ze dne 2. 4. 2025:
Soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo (§ 168 z. ř. s.). 20. V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení § 168 z. ř. s. soud (notář jako soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic) a zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát všechna dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo.
V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§ 170 odst. 1 z. ř. s.). Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou (§ 170 odst. 2 z. ř. s.). Vyplývá-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních dědiců, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí. Ustanovení § 169 odst. 2 se použije obdobně (§ 170 odst. 3 z. ř. s.).
Dědické právo těch, jejichž účast v řízení byla podle odstavce 1 ukončena, nezaniká, v řízení a při rozhodnutí se však k němu nadále nepřihlíží (§ 169 odst. 2 z. ř. s.).
Výsledkem sporného řízení, které proběhlo na základě žaloby podané v souladu s odkazem pozůstalostního soudu k vyřešení sporu o dědické právo (tedy na základě rozhodnutí soudu o žalobě, resp. na základě fikce podle § 170 odst. 2 z. ř. s.), pak je skutečnost, že některá z osob, která se dosud považovala za dědice, popřípadě dědice z určitého titulu, tímto dědicem není. Tímto rozhodnutím je tak odstraněn spor o dědické právo a jeden z konkurujících dědických titulů je označen za neplatný (tj. neobstojí). Samotnou touto skutečností však (na rozdíl od dřívější právní úpravy) nepřestává být některý z dosavadních dědiců účastníkem řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3806/2023, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, ročník 2025). Současná právní úprava (§ 170 odst. 3 o. s. ř.) vyžaduje, aby pozůstalostní soud (soudní komisař) – na základě a respektujíc rozhodnutí sporného soudu o sporné skutečnosti nebo fikci podle § 170 odst. 2 z. ř. s. – poté vydal usnesení, kterým účast všech osob, které své dědické právo zakládaly na dědickém titulu, který neobstojí vedle ostatních dědických titulů, v řízení ukončí, neboť na základě takového dědického titulu nemůže dojít k dědění; dědické těchto osob nezaniká, v řízení a při rozhodnutí se však k nim nadále nepřihlíží (§ 170 odst. 3 věta druhá a § 169 odst. 2 z. ř. s.).
