Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 22/2025, ze dne 26. 3. 2025
Je třeba upřesnit, že rozhodovací praxe dovolacího soudu akcentuje svědectví osob, které jsou na allografní závěti podepsány, a dovozuje, že pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti (§ 476b obč. zák., nyní § 1534 o. z.) tak není – na rozdíl od sporu o určení dědického práva vyplývajícího z holografní závěti – (zásadně) určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018). Uvedený závěr se uplatní pro ty případy, kdy soud bude hodnotit výpovědi svědků závěti jako věrohodné (obdobně i soud prvního stupně v posuzované věci). Svůj význam naopak může mít závěr znaleckého posudku o pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti například právě jako jeden z důkazů při (relevantně) tvrzené nevěrohodnosti svědků závěti a žalobním tvrzení, že závěť je ve skutečnosti falsum a že tyto osoby ve skutečnosti svědky závěti vůbec nebyly, tedy že jsou tato svědectví smyšlená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1960/2023).
Na základě uvedených poznatků nebylo (prozatím) možné dovodit, že v projednávané věci vznikl mezi účastníky spor o dědické právo a že takový spor vznikl mezi účastníky z důvodu, že si činí právo na dědictví po zůstavitelce z různých dědických titulů (ze zákona a ze závěti), přičemž dědická práva z těchto titulů plynoucí vedle sebe nemohou obstát, viz názor odvolacího soudu (odůvodnění výše, bod 9. in fine). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že za tohoto stavu věci soudy nepostupovaly správně podle ust. § 170 z. ř. s.
