Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 739/2003, ze dne 17. 3. 2004:
Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci. Rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 písm. c) OSŘ může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, publikovaný pod č. C 866 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Jestliže je dědic z titulu svého dědického nároku věcně legitimován k podání žaloby o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, nemůže být tomuto určení na překážku okolnost, že i tento dědic zemřel a určovací žalobu namísto něj podávají jeho dědicové (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, Soudní rozhledy 6/2001).
Je tedy zřejmé, že dědicové mohou podat žalobu na určení práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí. Takovou žalobu však nemohou podat v případě, že zůstavitel měl spornou věc nabýt sám na základě dědického práva, pokud tato věc nebyla do řízení o vypořádání dědictví po jeho právním předchůdci, ve kterém vystupovalo více dědiců, zahrnuta. Jinak řečeno, pokud zůstavitel se stal spolu s dalšími osobami dědicem věci, která nebyla v dědickém řízení projednána, nemohou se jeho dědicové domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem této věci. V takovém případě je třeba nejdříve věc dodatečně projednat v řízení o vypořádání dědictví po původním vlastníkovi (případně po předchozím určení, že byl ke dni úmrtí vlastníkem), a teprve poté lze rozhodovat o vlastnictví jeho dědice. Tento postup se sice může jevit jako zdlouhavý, nicméně požadavek projednání každé věci patřící do pozůstalosti v dědickém řízení je požadavkem imperativním, normy ukládající takové projednání jsou normami kogentními a vypořádání dědictví nelze řešit v rámci posuzování předběžných otázek. Judikatura na kterou dovolatelé odkazují, se týká jiných případů a nelze ji „analogicky“ vztahovat na danou věc. K námitce dovolatelů, že dědičku L. J., resp. její nástupce „nelze dohledat“, a proto nelze provést dodatečné projednání dědictví se poznamenává, že řešení tohoto problému je věcí soudu rozhodujícího o projednání dědictví, který může např. ustanovit opatrovníka. V této části je tedy rozhodnutí odvolacího soudu správné. Vady řízení uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelkou tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání v části, ve které bylo shledáno přípustným, zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
