Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5310/2014, ze dne 9. 12. 2015:
V posuzované věci se dědí jednak ze závěti, jednak ze zákona. Zůstavitelčinými dědici ze zákona v první dědické skupině jsou její synové Ing. M. K. a J. K. Ve smyslu ustanovení § 473 odst. 1 obč. zák. činí jejich dědický podíl ze zákona u každého z nich jednu polovinu dědictví. Protože J. K. uplatnil námitku relativní neplatnosti závěti, která jej zcela pomíjí, a protože je zletilý, musí se mu z hlediska ustanovení § 479 obč. zák. dostat polovina jeho dědického podílu ze zákona, tedy jedna čtvrtina.
V případech, kdy zůstavitel nepořídí závětí o veškerém svém majetku, dochází k souběhu dvou (obou) dědických titulů (zákonné a testamentární dědické posloupnosti). Jestliže za této situace neopomenutelný dědic vznese námitku relativní neplatnosti závěti, která jej částečně či zcela pomíjí, a mezi dědici nedojde k uzavření dohody o vypořádání dědictví, je třeba ve vztahu k majetku, o němž bylo pořízeno závětí, dovodit, že se dědí v tom poměru, že zletilý neopomenutelný dědic nabývá 1/4 tohoto majetku (nezletilý 1/2 tohoto majetku) a zbývající část nabývá závětní dědic (závětní dědicové). Ohledně majetku, o kterém zůstavitel závětí nepořídil, nastupuje dědění ze zákona.
Podle již ustálené judikatury soudů, nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, a má-li být proto dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů (§ 484 věta první obč. zák.), slouží v závěti provedené určení věcí a práv, které mají dědicům připadnout, pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví; nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť pro takový postup obč. zák. nedává prostor (srov. k tomu zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4136/2011).
V případech souběhu dědických titulů je nezbytné – v souladu s výše uvedenou judikaturou – dovodit, že výsledný dědický podíl musí být pro každého dědice stanoven jednotně (tedy nikoliv zvlášť pro dědění ze závěti a zvlášť pro dědění ze zákona). Při výpočtu dědického podílu každého dědice je proto třeba sečíst částku, která na dědice připadne při dědění ze zákona, a částku, která témuž dědici náleží podle testamentární posloupnosti; poměr výsledné částky (představující hodnotu majetku, která náleží dědici z majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a hodnotu majetku, který by mu připadl při dědění ze zákona) vůči ceně celého dědictví pak představuje (konečnou) výši dědického podílu příslušného dědice. Ve stejném poměru dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy (k tomu srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1939/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 5136/2014). V zákoně (obč. zák.) nenalezneme oporu pro opačný názor, totiž, že povinný díl má být hrazen přednostně či výhradně z majetku, o němž zůstavitel nepořídil závětí. Obč. zák. neumožňuje autoritativní vypořádání dědictví, povinný podíl není pohledávkou neopomenutelného dědice (na rozdíl od platné právní úpravy), a proto – nedohodnou-li se dědicové – nelze potvrdit nabytí dědictví jinak, než podle dědických podílů.
V souzené věci tedy majetek, o němž bylo pořízeno závětí, nabývají závětní dědic a neopomenutelný dědic v poměru 3 : 1, tedy M. K. nabývá podíl v hodnotě 3/4 a J. K. v hodnotě 1/4; ostatní majetek (na nějž se závěť nevztahuje) nabývají dědicové J. K. a Ing. M. K. v poměru 1 : 1, tedy každý jednu polovinu tohoto majetku. Dědický podíl každého z nich na celkovém majetku, který je předmětem dědění, pak činí u poz. vnuka M. K. 3/4 hodnoty majetku, o němž bylo pořízeno závětí, u poz. syna J. K. 1/4 hodnoty majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a 1/2 hodnoty ostatního majetku, a u poz. syna Ing. M. K. 1/2 hodnoty majetku, o němž nebylo pořízeno závětí. Protože odvolací soud při vypořádání dědictví po zůstaviteli z uvedených zásad nevycházel, je jeho rozhodnutí – co do výpočtu dědických podílů – z tohoto důvodu nesprávné.
Nedojde-li k dohodě o vypořádání dědictví, soud potvrdí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§ 483 obč. zák.). Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (§ 484 věta první obč. zák.). Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení § 473 odst. 2 obč. zák., započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (§ 484 věta druhá obč. zák.).
Podle ustálené judikatury soudů je předmětem započtení na dědický podíl to, co dědic obdržel bezúplatně od zůstavitele za jeho života nad rámec obvyklého darování, tj. např. mimo rámec příležitostných darů (např. obvyklé dary k narozeninám, jmeninám, vánocům, rodinným výročím, ukončení studia, svatbě, narození dítěte apod.) [k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002, uveřejněný pod č. 6 v časopise Ad Notam, roč. 2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1262/2011]. Předmět zápočtu na dědický podíl přitom pojmově musí naplňovat znaky daru (§ 628 občanského zákoníku).
