Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5851/2017, ze dne 26. 9. 2018:
V posuzovaném případě mezi účastníky řízení sice vznikl spor o dědické právo, když každý dovozuje své dědické právo z odlišných závětí, nicméně je nutné (jak správně učinil soud prvního stupně, jehož rozhodnutí potvrdil i odvolací soud) přihlédnout k okolnosti, že současně probíhá jiné (trestní) řízení, v němž je posuzována otázka, která má podstatný význam pro pozůstalostní řízení po zůstaviteli. Výsledek trestního řízení vedeného proti účastníku pozůstalostního řízení Š. K. by totiž případně mohl „odstranit“ tento spor o dědické právo. Postup podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ proto, s ohledem na výše uvedené, nelze považovat za „v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení“.
Bude-li v trestním řízení zjištěno, že se v úvahu přicházející dědic Š. K. dopustil „zfalšováním závěti“ zvlášť závažného zločinu podvodu, ve stádiu pokusu, posoudí se jeho jednání jako zavrženíhodné ve smyslu ustanovení § 1481 o.z., a soud (soudní komisař) s ním v pozůstalostním řízení po zůstaviteli ukončí účast. V opačném případě bude třeba – jak správně uvedl již soud odvolací – postupovat podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s.
Námitku dovolatele, že posouzení otázky, „kým byla závěť padělána, resp. otázky, zda byla závěť padělána právě účastníkem řízení, je zásadní pro probíhající trestní řízení, nikoli však pro dědické řízení“, neshledal dovolací soud důvodnou. Ve znaleckém posudku ze dne 28. 6. 2016, vypracovaném ohledně závěti předložené Š. K. v rámci trestního řízení RNDr. Miloslavem Musilem, znalcem z oboru kriminalistika a písmoznalectví, na nějž dovolatel „odkazuje“, je sice uvedeno, že „je možné konstatovat, že předložená závěť je v originále montáží, kde podpis M. Š. není vyhotoven psacím prostředkem, ale je do textu dokopírován a vytištěn“, nicméně již nelze dovozovat, že „pouhé“ předložení neplatné závěti by naplňovalo předpoklady dědické nezpůsobilosti podle ustanovení § 1481 o. z. Dědickou nezpůsobilost má za následek pouze úmyslné jednání, které lze – vzhledem k motivaci, formě, intenzitě či účinku – považovat za zavrženíhodné a nelze ji dovozovat pouze z okolnosti, že dědic v průběhu dědického řízení předložil závěť zůstavitele, podle níž je univerzálním dědicem a která byla shledána neplatnou pro nesplnění formálních požadavků (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5189/2017).
