Rozsudek Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 4 C 2/2022, ze dne 16. 12. 2022:
Dle ustálené judikatury je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kdy zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kdy mu tento stav vadí a nikoliv jde-li i situaci, kdy je mu tento vztah lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 23 ročník 1998). Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem, protože zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdo 86/1997 který byl publikován v časopisu Soudní judikatura pod č. 21 ročník 1998 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2447/2012).
V řízení bylo prokázáno, že zůstavitel společně s manželkou se dlouhodobě nestýkali s žalobci, s výjimkou ojedinělých kontaktů (telefonicky) popřípadě s žalobcem ohledně finančních výpomoci. Zůstavitel a žalobci společně nic nesdíleli, jejich vztahy byly jako vztahy cizích lidí. Kromě biologického pouta je společně nic nesvazovalo. Žalobkyně zpřetrhala definitivně vazby na jaře 2004, od té doby nebyla v žádných vztazích s rodiči a žalobce se svojí rodinou nebyl v kontaktu s rodiči zhruba od stejné doby. Výpovědí žalované a svědka [příjmení] bylo prokázáno, že zůstavitel s žalovanou stáli o kontakty se svými dětmi, oni však tyto kontakty odmítaly. Svědkyně [příjmení] pak potvrdila, že v domácnosti žalované a jejího manžela panovala příjemná atmosféra v letech roky 1996 – 1998, k psovi [jméno] se vyjadřovala jako o kamarádce.
Žalobci neunesli břemeno důkazní v tom, že se o své rodiče zajímali, kontaktovali je, navštěvovali je, a to i společně se svými potomky. Žalobkyně ani netvrdila, že by měla zájem udržovat vztah, jakýkoli kontakt se svými rodiči, když vztahy s rodiči nebyly v pořádku ještě dříve, než se narodila dcera [jméno]. Po narození dcery [jméno] sice nastalo po nějakou, velmi krátkou dobu řádově pár měsíců, oteplení vzájemných vztahů, ale od maximálně jara 2004 byl kontakt zcela zpřetrhán. Žalobce tvrdil, že jakýsi vztah se svými rodiči udržoval, avšak nekoresponduje to s výpovědí žalované. Důvody, které žalobci uváděli, proč vztahy s rodiči byly špatné, jsou důvody zástupnými, a ani jeden z žalobců, jako dětí zůstavitele, se nesnažil tyto vztahy napravit. Ač žalovaná, jako manželka zůstavitele, stála o narovnání těchto vztahů.
Za situace, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění ještě za účinnosti zák. č. 40/1964 Sbírky, tedy do [datum], avšak zemřel po [datum], je soud v řízení zahájeném žalobou podle ust. § 170 zák. č. 292/2013 Sbírky povinen zabývat se i takovými skutkovými okolnostmi relevantními pro naplnění důvodů vydědění uvedených v listině o vydědění, které nastaly i po jejím sepsání. Je totiž třeba, co nejvíce vyhovět vůli zůstavitele, určil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 24 Cdo 1820/2020. I kdyby důvod vydědění nebyl dán k datu sepsání listiny o vydědění, byl mnohokráte naplněn po jejím sepsání. Žalobci měli dostatečný prostor změnit svoje chování k rodičům a zůstavitel by měl taktéž dostatečný prostor pro změnu svého postoje.
Za současné hmotněprávní úpravy nepominutelný dědic, na kterého zůstavitel v pořízení pro případ smrti nepamatoval, již nemůže požadovat odpovídající podíl na dědictví, jako tomu bylo dříve. Jeho ochrana, nezpochybňuje-li platnost takového pořízení, spočívá v tom, že má právo na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.
Toto je nutné aplikovat na posuzovaný případ. Občanský zákoník č. 89/2012 Sbírky rozšířil svobodnou vůli zůstavitele tak, aby zůstavitel mohl v nejširší možné míře ovlivnit, co se má stát s jeho majetkem v případě jeho smrti. Tato svobodná vůle zůstavitele zůstává zčásti omezena právy nepominutelných dědiců, potomků zůstavitele, kterým z pozůstalosti náleží povinný díl a to i v případě, že tyto osoby zůstavitel opomene uvést ve své závěti. Zůstavitel učinil pořízení pro případ smrti, závěť, kde nepamatoval na nepominutelné dědice, své děti. V dané věci nebyla napadána platnost a pravost závěti a listiny o vydědění, a proto pokud by nebylo shledáno, že důvod vydědění je dán, měli by žalobci pro případ neplatnosti důvodů vydědění nárok na povinný díl. Stali by se pouhými věřiteli dědiců.
Vydědění jako jednostranné právní jednání zůstavitele tak zůstává právním institutem, který umožňuje zůstaviteli odejmout právo dědit i nepominutelnému dědici. Nepominutelného dědice lze v souladu s občanským zákoníkem vydědit pouze ze zákonných důvodů, přičemž platí, že z jiných než v zákoně výslovně uvedených důvodů vydědění nemůže být zůstavitelem provedeno, jiné důvody nelze ani smluvně sjednat ani je třeba výkladem rozšiřovat.
Pokud vyděděný nepominutelný dědic uzná pravost listiny, jako v tomto případě, může namítat platnost vydědění s ohledem na naplnění důvodů vydědění. Takovou námitkou se domáhá práva na povinný díl, protože se mu nemůže dostat dědického podílu. V důsledku uplatnění práva na povinný díl se nepominutelný dědic stane účastníkem řízení podle § 113 zákona č. 292/2013 Sbírky, avšak jeho právo je sporné a spor o povinný díl není příslušný řešit soud v řízení o pozůstalosti. Také v tomto případě je proto nutno účast nepominutelného dědice v pozůstalostním řízení ukončit podle § 7 odstavec 2 zákona č. 292/2013 Sbírky a v usnesení ho poučit, že má možnost se svého povinného dílu domáhat pořadem práva.
V této souvislosti je potřebné se také zabývat otázkou, zda má být nepominutelný dědic, který popírá důvody vydědění, ale zároveň nenapadá platnost pořízení pro případ smrti, pozůstalostním soudem odkázán k podání žaloby. Na tuto otázku odpověděl Nejvyšší soud v souladu s novějšími publikovanými závěry jednoznačně tak, že oproti občanskému zákoníku č. 40/1964 Sbírky již v nové právní úpravě nepominutelný dědic nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jenom na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu a není-li mu tedy dědický podíl zanechán zůstavitelem, stává se pouhým věřitelem dědiců a nesvědčí mu dědické právo po zůstaviteli. Nemůže se tedy jednat o spor o dědické právo, jehož řešení upravují § 1673 odstavec 2 zákona č. 89/2012 Sbírky a § 170 zákona č. 292/2013 Sbírky. Je proto chybou, odkáže-li soud k podání žaloby o určení, že je dědicem, vyděděného nepominutelného dědice, který brojí proti důvodům svého vydědění, aniž napadá platnost vydědění (závěti). Žaloba takového nepominutelného dědice proti dědicům by neobstála ani jako obecná určovací žaloba podle § 80 zákona č. 99/1963 Sbírky, neboť nepominutelnému dědici chybí na určení jeho postavení v řízení o pozůstalosti naléhavý právní zájem. Nejvyšší soud dále dovodil, že nepominutelný dědic, není-li povinný díl uspokojen v pozůstalostním řízení, se má domáhat jeho uspokojení žalobou na plnění o zaplacení peněžité částky rovnající se jeho povinnému dílu. Soud se ve sporném řízení o takové žalobě bude zabývat jako předběžnou otázkou, zda byl nepominutelný dědic vyděděn po právu či nikoliv.
Shrnutí celého znamená, že účast vyděděného nepominutelného dědice v pozůstalostním řízení bude ukončena poté, co uzná pravost a platnost závěti aniž by byl soudním komisařem odkazován k podání jakékoliv žaloby. Vyděděnému nepominutelnému dědici však zůstane zachována možnost podat žalobu o zaplacení peněžité částky odpovídající hodnotě jeho povinného dílu, ve které bude nést důkazní břemeno o tom, že jeho povinný díl odpovídá svou hodnotou právě žalované částce nebo částce vyšší.
V dané věci tedy soud nemohl ze všech shora uvedených důvodů žalobě vyhovět. Ze shora uvedených důvodů byla proto žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
