Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1798/2005, ze dne 18. 1. 2006:
Podle ustanovení § 473 odst. 2 obč. zák., nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.
Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3, část věty za středníkem obč. zák.). Taxativní výčet důvodů způsobilých k vydědění obsahuje ustanovení § 469a odst. 1 obč. zák. Vydědění se může týkat kteréhokoli potomka zůstavitele (§ 469a odst. 1 obč. zák.). Ustanovení § 469a odst. 2 obč. zák. přitom zůstaviteli umožňuje, aby výslovně, spolu s projevem o vyloučení svého nejbližšího potomka z dědictví, vyjádřil svou vůli, že důsledky vydědění se vztahují i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo. V tomto případě nezáleží na tom, zda by proti nim samým bylo možné uplatnit některý z důvodů vydědění či nikoli (§ 469a odst. 3, část věty za středníkem, § 473 odst. 2 obč. zák.).
Otázkou skutkového posouzení je pak závěr, zda zůstavitel v konkrétním případě vydědil svého potomka i potomky vyděděného každého samostatně (§ 469a odst. 1 obč. zák.), či zda vydědil svého nejbližšího potomka a vyjádřil svou vůli, aby důsledky vydědění byly vztaženy i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo (§ 469a odst. 2 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996 sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005).
Odvolací soud při posouzení otázky existence důvodů pro vydědění žalobců, jak byly zůstavitelkou specifikovány v listině o vydědění ze dne 20.11.1995, vycházel ze závěru že „podmínky pro použití vydědění, tak jak má na mysli ust. § 469a odst. 1 písm. a) a písm. b) o.z., v daném případě splněny byly“; že „soudem I. stupně bylo zcela jednoznačně zjištěno, že k trvalému opravdovému zájmu ze strany žalobců nedocházelo“; že „je nutno hovořit o dlouhém časovém úseku, kdy prakticky do vydědění v roce 1995 od odchodu zůstavitelky ze S. uplynula doba pěti let … kdy žalobci navštívili zůstavitelku v bytě žalované třikrát, eventuelně čtyřikrát“; že žalobci „neprokázali žádnou skutečnost, že by se chovali tak, že by zůstavitelce poskytovali potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, nebo, že by projevovali opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli vůči zůstavitelce“.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném případě při posouzení danosti důvodů vydědění opomněl zhodnotit, zda žalobci měli reálnou možnost o zůstavitelku projevit opravdový zájem, který by jako potomci měli projevit, tj. zejména zda zůstavitelka sama měla zájem se s nimi stýkat a udržovat s nimi běžné příbuzenské vztahy, případně zda styku žalobců se zůstavitelkou nebránily jiné okolnosti; současně, zda zůstavitelka skutečně potřebovala, aby jí byli žalobci poskytovali pomoc, tj. zda nebylo o potřeby zůstavitelky postaráno jiným způsobem, a případně, zda bylo v možnostech žalobců pomoc zůstavitelce poskytovat. Závěr odvolacího soudu o danosti důvodů pro vydědění žalobců zůstavitelkou je, s ohledem na uvedené, nesprávný, protože je neúplný.
