Rozsudek Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 3 C 19/2020, ze dne 24. 5. 2021:
Podle § 1534 o. z. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Podle ustanovení § 1539 odst. 1 o. z. svědci se zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že zůstavitel závěť z 8. 1. 2019 nenapsal vlastní rukou, listina ale obsahuje rukou psaný podpis zůstavitele. Na rozdíl od vlastnoručně sepsané a podepsané závěti (tj. závěti holografní), listina nepsaná vlastní rukou zůstavitele (t.j. závěť allografní) není pokládána za spolehlivý doklad toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele. Zákon proto požaduje, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina jeho vůli skutečně obsahuje, a aby se tito svědci na závěť podepsali. Nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splní, stane-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako úkon jednotný. Povolání svědků závěti slouží (mimo jiné) k tomu, aby tyto osoby mohly v budoucnu potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli. V soudní praxi je ustálen názor, že pokud jde o allografní závěť je možno stále vycházet ze závěrů judikatury vztahující s ust. § 476b zák,.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.). V nich nejvyšší soud vyslovil, že proto, že obligatorní součástí allografní závěti je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně tuto vůli projevil, aniž by ji vlastnoručně podepsal,„ sporným“ se takové pořízení pro případ smrti stává – na rozdíl od holografní závěti – jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Allografní závěť sepsaná podle § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25.9.2013 sp.zn. 21 Cdo 1934/2012, rozsudek ze dne 29.11.2018 sp.zn. 24 Cdo 2922/2018).
Vzhledem k výše uvedenému nepokládá soud za nutné se dále zabývat nejistotou, zda podpis zůstavitele na závěti v daném případě je jeho pravým podpisem či nikoliv. I za dané situace, kdy odborné posouzení podpisu žalobce nepřineslo jednoznačný výsledek, by žalobce mohl v řízení uspět, pokud by prokázal, že zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Soud má však za to, že zákonem předpokládaný výslovný projev vůle zůstavitele před oběma současně přítomnými povolanými svědky provedenými důkazy nebyl prokázán. Pokud jde o výpověď svědkyně [příjmení], soud má za to, že její svědectví by požadavkům zákona vyhovělo. Dle ní zůstavitel formuloval nahlas obsah své poslední vůle tak, aby jej žalobce mohl zachytit do písemného textu, jenž současně vytvářel. Svou vůli takto dal dle této svědkyně jednoznačně a výslovně najevo, svědkyně pak závěť podepsala. Výpověď druhého povolaného svědka [jméno][příjmení] je však odlišná. Dle něho zůstavitel zjišťoval ochotu svědků závěť podepsat, pak ji předložil k podpisu již předem připravenou, nic dalšího k ní neprohlásil, nedodal ani nevysvětlil, svědek si ji pouze přečetl a podepsal. Vzhledem k podstatným rozporům ve svědectví povolaných svědků nemůže soud učinit závěr, že bylo prokázáno, že zůstavitel skutečně před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, neboť jeden z těchto svědků o takovém ději nevypovídal. Pokud zůstavitel pouze listinu s připravenou závětí přinesl a bez jakéhokoliv slovního doprovodu ji předložil k podpisu, nelze důvodně dovodit, že výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Situaci neřeší ve prospěch žalobce ani výpověď dalšího svědka [jméno][příjmení], neboť je z ní zřejmé, že tento svědek není dostatečně paměťově vybaven, některé skutečnosti reprodukuje zkresleně (zůstavitel požadoval dosvědčení blízkého vztahu k žalobci, svědek závěť také podepsal, závěť podepsali všichni) a zřejmě nikoliv tak, jak je sám vnímal, ale jak o nich slyšel vyprávět, pravděpodobně jeho manželku (..sepisovalo se, že zůstavitel dá všechno žalobci…jak tvorba listiny probíhala si nepamatuje). I když je pravda, že na konci závěti, před podpisem zůstavitele i svědků je připojen text„ prohlašujeme, že před námi zůstavitel výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že jeho podpisu jsme byli přítomni“, je toto prohlášení se svědeckou výpovědí svědka [příjmení] v rozporu. Jestli okolnosti pořízení závěti líčí oba povolaní svědci odlišně, nemůže soud dospět k závěru, žalobcovo tvrzení o tom, že zůstavitel dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, bylo prokázáno. O tom soud v průběhu řízení žalobce vyrozuměl a vyzval jej k doplnění důkazů a tím, že nesplněním této povinnosti se vystavuje nebezpečí věcně nepříznivého rozhodnutí. Žalobce další důkazní prostředky k prokázání svého tvrzení neoznačil, neboť je nemá k dispozici.
Soud proto uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětná allografní závěť zůstavitele byla pořízena způsobem, jaký vyžaduje § 1534 o. z., nelze na ní proto hledět jako na poslední vůli platnou, na jejímž základě by bylo možno dospět k určení, že žalobce je jediným dědicem zůstavitele. Žaloba byla proto zamítnuta.
