Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 4117/2019, ze dne 10. 3. 2020:
Nejvyšší soud České republiky v dosavadní praxi opakovaně vyslovil, že požadavek, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali, je odůvodněn tím, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou (jen ji vlastnoručně podepsal) a že proto taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že povolání svědků při pořízení závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde skutečně o jeho poslední vůli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2014, sp. zn. 21 Cdo 846/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018). V usnesení ze dne 25.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012 Nejvyšší soud České republiky také uvedl, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení § 476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Uzavřel, že allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti. Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud České republiky i v rozsudku ze dne 29.11.2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z něhož je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti.
V rozsudku ze dne 26.6.2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, Nejvyšší soud České republiky vyslovil, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy, lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti.
V dané věci odvolacím soudem provedené hodnocení pravosti sporného podpisu zůstavitele na listině se závětí s výše uvedenými názory Nejvyššího soudu České republiky nekoresponduje. Jestliže podle znaleckého posudku podpis na závěti „pravděpodobně není pravým podpisem E. H.“, přičemž míru pravděpodobnosti tohoto závěru znalkyně při svém slyšení u soudu (poté, co byl srovnávací materiál doplněn o tři listiny s podpisy zůstavitele, když původní závěr byl, že o pravosti podpisu nelze objektivně rozhodnout), upřesnila tak, že ve škále 1 – 10, se kterou se pracuje ve všech intervalech v nízké, střední a vysoké pravděpodobnosti, „jsme uprostřed“, je zřejmé, že se tím současně připouští i možnost (pravděpodobnost), že podpis pravý je. Závěr o pravdivosti dokazované skutečnosti (že podpis pravý není, jak tvrdí žalobci) tak bez dalšího z tohoto nepřímého důkazu učinit nelze. Mohlo by se tak stát jen ve spojení s dalšími důkazy, které budou s tímto nepřímým důkazem v souladu, tj. především výslechem svědků závěti. Pokud odvolací soud z toho, že „ani jeden ze svědků závěti si nevybavil, zda zůstavitel spornou závěť podepisoval před svědky, nebo ji měl již podepsanou v době, kdy jim tuto listinu předložil k podpisu“, uzavřel, že svědci „vlastnoruční podpis zůstavitele na sporné závěti nepotvrdili“, nelze soulad se závěrem znaleckého posudku dovodit, když zůstala bez jakéhokoli zhodnocení ta část výpovědi svědka závěti R. P. před soudem prvního stupně, že pokud by se ten, kdo za jeho přítomnosti pořizuje závěť, na závěť nepodepsal a neprojevil svoji vůli, že to je jeho závěť, tak by ani on jako svědek závěť nikdy nepodepsal. Je třeba připomenout, že podmínkou platnosti závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. není to, aby byla sepsána v přítomnosti svědků závěti nebo aby byla v přítomnosti svědků zůstavitelem podepsána; zákon vyžaduje pouze to, aby v současné přítomnosti dvou svědků zůstavitel toliko výslovně projevil, že sepsaná listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011).
