Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2399/2015, ze dne 29. 6. 2017:
Z pohledu shora uvedených judikatorních závěrů je správný závěr odvolacího soudu, že dohoda, kterou uzavřeli žalobkyně, žalovaná a M. S. dne 5. 10. 2010, a jež nebyla schválena soudem v dědickém řízení, je neplatným právním úkonem, neboť obchází zákon (§ 482 obč. zák.). Dohodu o vypořádání dědictví je totiž možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Jen takovou dohodu soud může schválit a pouze ona je právním důvodem, na jehož základě dochází po smrti zůstavitele k úpravě vlastnických vztahů k zanechanému majetku. Dohoda dědiců ze dne 5. 10. 2010 v prvé řadě upravovala jejich postup v dědickém řízení, shodu na tom, jak si rozdělí dědictví, závazek, že žalovaná zděděnou bytovou jednotku prodá, a po odpočtu dluhů zůstavitelky zbytek rozdělí na tři stejné částky. Tato dohoda není ničím jiným než dohodou o vypořádání dědictví, která nebyla uzavřena před soudem či soudním komisařem ani nebyla soudem schválena. Dovolatelka nemůže očekávat, že bude legální postup, jaký zvolili dědici, tzn., že zde budou dvě dohody o vypořádání dědictví, jedna formální, schválena soudem a druhá uzavřena bez jeho ingerence, která by měla mít před soudem schválenou dohodou přednost.
