Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 4072/2019, ze dne 7. 4. 2020:
Z obsahu spisu vyplývá, že mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o to, zda listina napsaná a podepsaná zůstavitelem, datovaná 3.7.1991, označená jako závěť, je platným právním úkonem (jednáním) zůstavitele.
Závisí-li vyřešení sporu o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, soud usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje (§ 169 odst. 1 z.ř.s.).
V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§ 170 odst. 1 z.ř.s.).
Z ustanovení § 169 odst. 1 a § 170 odst. 1 z.ř.s. vyplývá, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě pouze v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná), naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení.
Vycházeje z uvedených ustanovení § 169 odst. 1 a § 170 odst. 1 z.ř.s. je v dané věci zřejmé, že spor mezi účastníky řízení o tom, zda předmětná závěť je podmíněným právním úkonem, vázaným jen na případ, kdy by se zůstaviteli v souvislosti s tím, že jede na hřiby na motorce s P., něco stalo, mohl být vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti vydáním usnesení podle ustanovení § 169 odst. 1 z.ř.s. Jestliže se však k tomuto sporu, k jehož vyřešení „postačovalo“ právní posouzení, připojil i spor o to, zda byla předmětná závěť míněna zůstavitelem vážně, je nepochybné, že k vyřešení otázky platnosti závěti i z tohoto hlediska je třeba provádět dokazování k objasnění této sporné skutečnosti. Proto byl na místě postup podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s., tj. odkázání toho (těch), jehož (jejichž) dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil (uplatnili) žalobou ve sporném soudním řízení. Pokud se tak nestalo, trpí řízení o pozůstalosti (v němž bylo dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu vydané podle ustanovení § 169 odst. 1 z.ř.s.) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud připomíná, že v řízení o pozůstalosti, které je řízením „nesporným“, probíhající podle ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, nemá soud z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, to je vyhrazeno řízení spornému, jehož pravidla jsou upravena v občanském soudním řádu (včetně dovolatelem zmiňovaného ustanovení § 118a upravujícího postup soudu v případě potřeby doplnění rozhodných skutečností ze strany účastníků řízení).
