Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2094/2015, ze dne 21. 10. 2015:
Jak je zřejmé z citace zákonného ustanovení § 477 odst. 1 věty první obč. zák., k obligatorním náležitostem závěti patří označení majetku, o kterém zůstavitel závětí pořizuje.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je pořizováno, nebo v označení konkrétních dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.7.1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984).
Dovolací soud je toho názoru, že v souzené věci odvolací soud aplikoval a interpretoval ustanovení § 35 odst. 2, § 37 odst. 1 a § 477 odst. 1 obč. zák. v rozporu s uvedenou judikaturou. Nesouhlasí se závěrem o neurčitosti závěti ze dne 11.3.2011 pořízené ve prospěch žalobce z důvodu nejednoznačného označení majetku, zejména pak že jsou „zcela neurčitá“ označení slovy „Vše“ a slovy „½ baráku“, neboť takto vymezený majetek „je ve vzájemném rozporu“.
Současně je však – na rozdíl od názoru žalobce – přesvědčen, že obsah závěti ze dne 11.3.2011 pořízené v jeho prospěch je možné vyložit nejen výkladem jazykovým (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů) tak, jak to učinil soud odvolací, ale i výkladem logickým (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) a systematickým (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu) tak, že zůstavitel chtěl, aby žalobce zdědil „vše“, rozuměno všechny nemovitosti uvedené na LV č. 550, nikoliv veškerý jeho majetek, a to právě vzhledem k umístění textu závěti na příslušném výpisu z katastru nemovitostí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl publikován v časopise Právní rozhledy pod č. 7, ročník 1999). V tomto ohledu se názor dovolacího soudu od žalobcem předestíraných závěrů o dědickém právu k veškerému zůstavitelovu majetku vyplývajícímu ze závěti pořízené dne 11.3.2011 v jeho prospěch podstatně liší. Zároveň jedině v případě výkladu v souladu s tímto názorem nemůže být závěť pořízená ve prospěch žalobce v rozporu se závětí pořízenou téhož dne ve prospěch žalovaných, neboť v ní zůstavitel odkázal každému z nich „1/2 baráku“ (rodinného domu na LV č. 42), tedy nemovitosti neuvedené mezi nemovitostmi na LV č. 550, které by měl všechny zdědit žalobce.
Pochybnosti o výkladu zůstavitelovy poslední vůle vznesl již soud prvního stupně, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „není vůbec zřejmé, zda se oním vyjádřením Vše mělo jednat o veškerý majetek zůstavitele, či toliko o majetek zachycený na daném výstupu z LV č. 550 pro obec a katastrální území M.“. Odvolací soud se však posledně nastíněným možným výkladem závěti ve prospěch žalobce (korespondujícím navíc se závětí pořízenou ve prospěch žalovaných) nezabýval a pouze uzavřel, že závěti jsou ve vzájemném rozporu a že závěť ve prospěch žalobce je nesrozumitelná a neurčitá.
Dovolací soud je naopak přesvědčen, že, pokud zůstavitel svůj projev vůle zaznamenal na výpisu z katastru nemovitostí, mohl mít vůli pořídit o majetku jmenovitě uvedeném právě na této listině, a to nikoliv pouze na její první straně, kde je uveden text závěti, jak namítá žalovaná 1). Je totiž víc než pravděpodobné, že zůstavitel pořizoval o všech položkách uvedených na výpisu (LV č. 550), když i v případě „baráku“ na předmětném výpisu z katastru nemovitostí (LV č. 42) zaznamenal projev vůle na první straně, přestože položka „M., rod. dům“, je uvedena až na straně třetí tak, že uvedl „po mé smrti jenom barák ½ L., ½ L. L.“, přičemž výraz jenom zjevně nasvědčuje výběru z více položek celého výpisu. Lze navíc předpokládat, že za situace, kdy žádným z účastníků nebyly vzneseny a ani jinak z obsahu spisu nevyplývají a v řízení nevyšly najevo pochybnosti o zdravotním stavu zůstavitele v době sepisu závěti, byl zůstavitel osobou plně způsobilou k právním úkonům a měl v úmyslu pořídit o svém majetku tak, aby vedle sebe obě listiny pořízené téhož dne, tj. bez většího časového odstupu případně objasňujícího jejich „rozpor“, obstály.
Pokud pak dovolatel namítá, že se soudy „měly zabývat komplexně nejen předloženou listinou, ale i důkazy, které jím byly navrženy“, jsou jeho námitky opodstatněné. Nelze totiž přehlížet, že nejen žalobce, ale i žalovaná 1), navrhli důkazy výslechy svědků, z nichž by mohly vyplývat okolnosti rozhodné pro zjištění skutečné vůle zůstavitele, resp. eventuálně podporující výklad uvedený výše. Nezbytným se v tomto ohledu jeví důkaz výslechem JUDr. Magdy Fajové, která, jak vyplývá z obsahu jejího sdělení ze dne 6.12.2011, uvedla, že „pokud pro účely dostatečné srozumitelnosti bude přínosná její svědecká výpověď, nabízí tuto výpověď k okolnostem pořízení závětí“. Jak je však zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně návrhy na dokazování při jednání dne 20.5.2014 zamítl s tím, že „v této fázi řízení se zaměří nejprve na posouzení platnosti předmětného právního úkonu ve smyslu náležitostí stanovených občanským zákoníkem účinným do 31.12.2013, kdy se nejedná o spornou skutečnost, nýbrž o právní posouzení písemného projevu vůle“, a že „v tomto směru není tedy zapotřebí provádět další doplnění dokazování“, a odvolací soud jeho závěr potvrdil. Takový postup soudů není správný. Pokud totiž projev vůle sám o sobě není dostatečně určitý a srozumitelný, resp. existují pochybnosti o jeho určitosti a srozumitelnosti jako v daném případě, vyžaduje závěr o výkladu podle ust. § 35 odst. 2 obč. zák. nepochybně další skutková zjištění (vyplývající ze za tím účelem provedeného dokazování) [k tomu opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl publikován v časopise Právní rozhledy pod č. 7, ročník 1999]. K žalobcem navrhovanému důkazu posudkem z oboru písmoznalectví dovolací soud pro úplnost podotýká, že až tehdy, pokud soud dospěje k závěru o určitosti a srozumitelnosti právního úkonu, může být případně dále řešena otázka posouzení jeho pravosti.
Závěrem dovolací soud rovněž zmiňuje, že za bezpředmětnou považuje skutečnost namítanou žalovanou 1), že zůstavitel již v minulosti pořídil závěť notářským zápisem (ze dne 6.3.1992), byl tedy srozuměn s možností pořízení pro případ smrti tímto (formálnějším) způsobem a „nelze tedy očekávat, že by při pořízení nové závěti opět nepřistoupil k sepsání závěti touto formou“. Pro posouzení dědického práva ze závěti je rovněž bezpředmětné určení otcovství zůstavitele k žalobci, neboť tato skutečnost je zohlednitelná v rámci dědického práva ze zákona s důsledky pro žalobce z toho vyplývajícími (k tomu srov. ust. § 479 obč. zák.), jak již uvedl ve svém rozhodnutí i odvolací soud.
Jelikož soudy v řízení nepostupovaly tak, jak uvedeno výše, dosud neprovedly žádné dokazování potřebné ke zjištění, jaká byla vůle zůstavitele (zejména jaký majetek měl podle zůstavitelovy vůle zdědit žalobce a jaký žalovaní), když nelze vycházet pouze ze znění listiny, na němž je projev vůle zachycen, nenízávěr odvolacího soudu, že závěť ze dne 11.3.2011 ve prospěch žalobce je – co do určení majetku – „neurčitá“ a podle § 37 odst. 1 obč. zák. „neplatná“ a že žalobce není závětním dědicem zůstavitele,správný.
