Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2214/2012, ze dne 18. 6. 2013:
V průběhu řízení před soudem prvního stupně byla soudu (soudnímu komisaři) předložena závěť sepsaná ve formě notářského zápisu býv. státní notářkou L. T. dne 29.7.1992, jež mimo jiné obsahuje text: „Po své smrti odkazuji dům čp. se st. parcelou (restauraci) v k.ú. Tábor svému synovi M. Č.“, doplněný v odděleném odstavci slovy: „Můj syn M. Č., shora jmenovaný, bude povinen vyplatit své sestře A. Č., finanční částku rovnající se jedné polovině hodnoty shora uvedeného domu čp. se st. parcelou v k.ú. Tábor, a to do pěti let od mého úmrtí“. V dalším odstavci následují slova: „Veškerý ostatní majetek, nechť se dědí ze zákona“.
V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že v řízení před soudy nebylo účastníky zpochybňováno, že by skutečná vůle zůstavitele k okamžiku sepsání závěti ze dne 29.7.1992 neodpovídala jazykovému vyjádření slov užitých v textu závěti, a lze proto souhlasit se závěrem soudů, že posouzení platnosti závěti je – pouze v situaci, nejsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.) – otázkou právní nikoli skutkovou.
Odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí mimo jiné k závěru, že příkaz zůstavitele obsažený v závěti ze dne 29.7.1992, aby pozůstalý syn M. Č. vyplatil A. Č. polovinu hodnoty nemovitostí označených v závěti, představuje „podmínku ve smyslu § 478 obč. zák., která nemá žádné právní následky“. Dovolatelka s tímto závěrem nesouhlasí, neboť má za to, že vůlí zůstavitele – jak vyplývá z textu samotné závěti – bylo, aby z této závěti dědila také ona.
Podle ustanovení § 478 obč. zák. jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky; ustanovení § 484 věty druhé tím není dotčeno.
Podmínkou připojenou k závěti ve smyslu tohoto ustanovení není příkaz k započtení toho, co dědic nebo jeho předek za života pořizovatele od pořizovatele bezplatně nabyl nad rámec obvyklých darování, na jeho dědický podíl (§ 484 věta třetí obč. zák.), ustanovení náhradního dědice (náhradních dědiců) pro případ, že by se osoba pořizovatelem povolaná k dědění nestala dědicem, a zřízení věcného břemene v závěti, kterým bude omezen dědic nemovitosti (§ 151o obč. zák.).
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že za podmínku v závěti, která nemá právní následky, nelze považovat ani ustanovení, jež stanoví dědici povinnost vyplatit peněžní podíly dalším osobám. Toho, komu má být podle závěti zůstavitele vyplacena peněžitá částka, lze důvodně považovat za dědice, a tedy za účastníka dědického řízení. Takto ustanovený dědic je zůstavitelovým dědicem jako každý jiný závětní dědic s tím, že jeho dědické právo se omezuje na peněžitou výplatu dědického podílu a je odvozeno od majetku, který nabývá vyplácející dědic (popřípadě majetku, který může být v závěti přímo určen). Přesahuje-li určená výše výplaty obvyklou cenu tohoto majetku nabývaného vyplácejícím dědicem, má dědic výplaty nárok jen na poměrnou část svého podílu. Není-li předmětem dědictví majetek, z něhož je výplata odvozena, nelze toho, kdo měl výplatu obdržet, považovat za dědice (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.2001, sp. zn. 24 Co 51/2001, publikované v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 2010). Stejný názor byl opakovaně – byť s určitými výhradami – vysloven také v právní literatuře (srov. Holub, R.: Komentář k občanskému zákoníku, Právo dědické, Orbis – Praha, 1957, str. 137; Holub, M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, Linde Praha, 2002, str. 673-674; Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník, Velký akademický komentář, Linde Praha, 2008, str. 477-478; Fiala, J., Kindl, M. a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, Wolters Kluwer, 2009, str. 844).
Z uvedeného vyplývá, že názor odvolacího soudu, že příkaz zůstavitele, aby závětní dědic M. Č. vyplatil A. Č. peněžitou částku (ve výši poloviny nemovitostí označených v závěti), je podmínkou podle § 478 obč. zák., která nemá právní účinky, není v souladu s ustálenou judikaturou. Proto také závěr odvolacího soudu, že A. Č. není dědičkou ze závěti zůstavitele ze dne 29.7.1992, je nesprávný.
