Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1770/2020, ze dne 25. 2. 2021:
Správce dědictví vykonává až do skončení projednání dědictví soudem správu dědictví nebo jeho části, jestliže tak zůstavitel stanovil podle § 480d nebo jestliže o tom rozhodl soud v řízení o dědictví (§ 480a odst. 1 obč. zák.).
Správce dědictví při výkonu své funkce vykonává práva a plní povinnosti, které ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli. Úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření však může učinit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu. O úkonech přesahujících rámec obvyklého hospodaření rozhodují dědici nadpoloviční většinou. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny, rozhodne na návrh kteréhokoliv dědice soud (§ 480a odst. 2 obč. zák.).
Správce dědictví je povinen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře. Za škodu, kterou způsobil porušením svých povinností, odpovídá podle § 420 (§ 480a odst. 3 obč. zák.).
Zůstavitel může stanovit, aby po jeho smrti až do skončení řízení o dědictví spravoval veškerý jeho majetek náležející do dědictví nebo podnik, nemovitost nebo jinou část jeho majetku náležejícího do dědictví správce dědictví (§ 480d odst. 1 obč. zák.).
Citovaná ustanovení o správci dědictví se stala součástí obč. zák. s účinností od 1.1.2005 (zákon č. 554/2004 Sb.). Do té doby byl institut správce dědictví upraven pouze procesním předpisem (občanským soudním řádem), a to jako jedno z možných neodkladných opatření, které může učinit soud v řízení o dědictví, vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků; soudem ustanovený správce byl oprávněn k úkonům nezbytným k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, v rozsahu vymezeném soudem (srov. § 175e odst. 1, § 175f odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2004).
Nejvyšší soud České republiky se v rozsudku ze dne 14.1.2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, v němž byla na činnost správce aplikována tato právní úprava, shrnul, že zcizovat (prodávat) nebo jinak nakládat s věcmi, právy a dalšími majetkovými hodnotami náležejícími do dědictví nebo činit se zůstavitelovým majetkem jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, mohli během řízení o dědictví jen dědici a pouze se svolením soudu podle § 175r o.s.ř., a uzavřel, že úkon soudem ustanoveného správce dědictví, kterým došlo k postoupení pohledávky náležející do dědictví, je úkonem neplatným, neboť zjevně není nezbytný k uchování majetku náležejícího do dědictví.
Zásadní změnou pro činnost správce dědictví provedenou zákonem č. 554/2004 Sb. bylo to, že byl oprávněn činit nejen úkony nezbytné k zachování majetku náležejícího do dědictví, ale i vykonávat všechna práva a plnit povinnosti, které k tomuto majetku příslušely samotnému zůstaviteli. Tím se jeho kompetence oproti stavu podle předcházející právní úpravy značně rozšířily. Z toho vyplývá, že při posuzování platnosti úkonů správce dědictví, na které dopadá právní úprava účinná od 1.1.2005, již nelze bez dalšího odkazovat jen na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, jehož závěry vycházejí z právní úpravy účinné do 31.12.2004 a na který v odůvodnění rozsudku v dané věci odkázal soud prvního stupně a ve vyjádření k dovolání i žalovaná.
Nová právní úprava již nevyžadovala, aby soud v rozhodnutí o ustanovení správce určoval rozsah jeho oprávnění ve vztahu k majetku, který má spravovat, neboť toto oprávnění bylo dáno přímo zákonem. Zůstavitelem nebo soudem ustanovený správce, ať již celého dědictví nebo jeho části, měl podle ustanovení § 480a odst. 2 obč. zák. vykonávat všechna práva a plnit všechny povinnosti, které ke správci svěřenému majetku patřily zůstaviteli. Jediným omezením správce při vykonávaní těchto práv a plnění povinností byl souhlas dědiců a svolení soudu v případě úkonů přesahujících rámec obvyklého hospodaření.
Pojem „obvyklé hospodaření“, ani „úkon přesahující rámec obvyklého hospodaření“, v obč. zák. definován nebyl. A nebylo tomu ani za předcházející úpravy, kdy ustanovení § 175r o.s.ř. umožňovalo dědicům věci náležející do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná vhodná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se svolením soudu. Podle tehdejší soudní praxe i judikatury bylo za opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření považováno např. darování věci, přestavění nemovitosti, ukončení členství v bytovém družstvu apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, nebo ze dne 7.7.2006, sp. zn. 26 Cdo 637/2006). V reakci na novou právní úpravu se odborná literatura (Protivová M. Správce dědictví de lege ferenda. Ad Notam, 2004, č. 2, s. 30 a násl.; Jindřich M. Nová právní úprava institutu správce dědictví v českém právním řádu. Právní zpravodaj, 2004, č. 11, s. 1 a násl.; Barák J. Institut správce dědictví podle zákona č. 554/2004 Sb. Právní rozhledy, 2005, č. 3, s. 77 a násl.; Karhanová M. Správce dědictví jako hmotněprávní institut českého právního řádu. Ad Notam, 2006, č. 5, s. 141 a násl.; Mikeš J., Muzikář L. Dědické právo. Praha: Linde, a.s., 2007, s. 104 a násl.) shodovala v tom, že „obvyklé hospodaření“ bude nutno posuzovat podle okolností případu s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, že jiný obsah budou mít právní úkony, jimiž je zabezpečován běžný chod domácnosti zůstavitele, a jiný obsah úkony, jimiž je zabezpečován chod jeho podniku. Jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného, zajišťování a placení oprav, inkaso, platby zajišťující chod podniku (např. nákup surovin, mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), jako úkony přesahující obvyklé hospodaření pak byly uváděny např. investiční činnost, která by měnila činnost podniku, zcizení či zastavení nemovitosti.
Z toho, že se po 1.1.2005 institut správce dědictví stal součástí hmotného práva, že zákonodárce jednoznačně stanovil, že správce při výkonu své funkce vykonává práva a plní povinnosti, které příslušely zůstaviteli, pouze k úkonům přesahujícím rámec obvyklého hospodaření potřebuje souhlas dědiců a svolení soudu, a že o ustanovení správce dědictví může rozhodnout sám zůstavitel za svého života, lze dovodit posílení kompetencí ustanoveného správce a důraz na to, aby majetek patřící do dědictví byl v době od smrti zůstavitele do skončení řízení o dědictví nejen pro dědice uchován, ale aby sloužil dosavadnímu účelu, zejména, jde-li o majetek značného rozsahu či hodnoty, nebo nebyl-li zatím zjištěn okruh dědiců. Tomu odpovídá, aby posuzování „obvyklého hospodaření“ vycházelo z okolností konkrétního případu, především z toho, jaká je povaha a rozsah majetku a jiných majetkových hodnot, které byly ustanovenému správci svěřeny, s uvážením, jaké dispozice tento majetek vyžaduje, aby nedošlo k jeho poškození, ztrátě, aby nepřestal sloužit svému účelu, nestal se nefunkčním, a případně i přihlédnutím k tomu, jak sám zůstavitel ustanovení správce v listině o ustanovení správce odůvodnil a uvedl své představy o jeho činnosti. Přehlédnout nelze, že podle ustanovení § 480a odst. 3 obč. zák. byl správce povinen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a že za škodu, kterou způsobil porušením svých povinností, odpovídal podle § 420; právě z tohoto ustanovení se nabízí, aby v případě pochybností, zda správcem učiněný úkon byl v mezích obvyklého hospodaření či nikoli, byl úkon považován spíše za součást obvyklé správy, když případné poškození dědiců tímto úkonem bylo řešitelné prostřednictvím odpovědnosti správce za škodu způsobenou tím, že si nepočínal s péčí řádného hospodáře.
Z uvedeného pohledu se v dané věci jeví prodloužení platnosti licenční smlouvy učiněné v průběhu řízení o dědictví zůstavitelem ustanovenou správkyní jeho autorských práv o dalších 6 let (za jinak v zásadě stejných podmínek) jako úkon v mezích obvyklého hospodaření. Dovolací soud nesdílí soudy prvního i druhého stupně zastávaný názor, že právě v době, na kterou byla licenční smlouva prodloužena, aniž byla předběžně ověřena aktuální hodnota majetkových práv poskytovaných i nadále žalobkyni, spočívá překročení rámce obvyklého hospodaření. Vychází především z toho, že prodloužením licenční smlouvy nedochází ke zcizení předmětných autorských práv, nemění se jejich podstata ani účel, že to byl sám zůstavitel, kdo licenční smlouvu dne 2.1.2009 uzavřel, dohodl také její prodloužení do 31.12.2016 a nebylo zjištěno, že by druhá smluvní strana smlouvu nedodržovala.
Vycházeje ze závěru, že prodloužení licenční smlouvy správkyní autorských práv zůstavitele v dané věci nepřesahuje rámec obvyklého hospodaření, shledal Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jako nesprávný, a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
