Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 6 C 376/2020, ze dne 26. 1. 2023:
Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že je dědicem zůstavitele s tím, že závěť sepsanou dne 28. 6. 2018 ve formě notářského zápisu pokládá za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, neboť se za života svého otce ani po jeho smrti nedopustil ničeho, co by zavdávalo příčinu k jeho vydědění, zmenšení jeho podílu na dědictví nebo jeho úmyslnému opomenutí v závěti.
Z provedených důkazů má soud za prokázané, že zůstavitel zemřel dne [datum] a že před svou smrtí učinil pořízení pro případě smrti ve formě notářského zápisu, ve kterém učinil svým univerzálním dědicem žalovanou (svou bývalou manželku a matku žalobce) a současně vyjádřil přání, aby žalobce (zletilý syn zůstavitele a žalované) neuplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti a že žalobce vyvolal po svém vyrozumění o právu na povinný díl spor o dědické právo.
Nepominutelný dědic má právo na povinný díl v penězích, pokud ho zůstavitel v pořízení pro případ smrti opominul. Uvedené opomenutí nemá za následek neplatnost pořízení pro případ smrti, jak tomu bylo za účinnosti starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ale nepominutelný dědic se v takovém případě stává věřitelem dědiců. Nový občanský zákoník rozšířil svobodnou vůli zůstavitele tak, aby zůstavitel mohl v nejširší možné míře ovlivnit, co se má stát s jeho majetkem v případě jeho smrti. Zůstavitel může nepominutelného dědice opominout záměrně nebo z nevědomosti. Pokud došlo k opominutí záměrně, má nepominutelný dědic ve smyslu § 1651 o. z. právo na povinný díl v penězích, za předpokladu, že se neprokáže, že se opomenutý dědic dopustil vůči zůstaviteli jednání, které naplňuje důvod vydědění. Na takové opomenutí by se pak hledělo jako na vydědění učiněné mlčky a po právu dle § 1651 odst. 2 o. z. Nepominutelný dědic, který byl zůstavitelovým pořízením pro případ smrti opominut, pročež má právo jen na povinný díl, může po vyrozumění o právu na povinný díl vyvolat spor o dědické právo dle § 168 až 170 z.ř.s. Spor vznikne tehdy, pokud nepominutelný dědic napadne pořízení pro případ smrti, kterým byl opominut s tím, že má právo na dědický podíl, např. pro jeho neplatnost. Nepominutelný dědic v důsledku opatření zůstavitele nemá ani právo na povinný díl, jestliže byl zůstavitelem vyděděn. Vyděděním lze dle § 1646 o. z. nepominutelného dědice z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Účelem úpravy povinného dílu a vydědění je ochrana neopominutelného dědice v podobě zaručení jeho práva na povinný díl, který může být odejmut jen za zákonem stanovených důvodů.
Soud v daném případě neshledal, že by předmětná závěť trpěla nějakou formální vadou, pro kterou by byla shledána neplatnou. Soud se teda zabýval tím, zda posuzovaná závěť není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť pořízení závěti je nutno poměřovat rovněž kritériem dobrých mravů. Dle ustálené judikatury je třeba za dobré mravy (§ 3 o. z.) pokládat soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčit jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních.
Jak vyplývá ze shora citovaných ustanovení, zůstavitel může v závěti odkázat svůj majetek, komu chce, pročež může pominout některé nebo všechny své dědice přicházející v úvahu k dědění podle zákona. Tyto osoby se v pozůstalostním řízení mohou domáhat svých práv cestou uplatnění práv neopomenutelného dědice. Těmi jsou pouze potomci zůstavitele s tím, že zletilí potomci mají právo na výplatu jedné čtvrtiny hodnoty podílu. V dané věci zůstavitel v závěti opomenul žalobce (svého zletilého syna) ve prospěch žalované (své bývalé manželky a matky žalobce), kterou učinil univerzální dědičkou svého majetku. Současně v závěti vyslovil přání, aby žalobce jako neopomenutelný dědic respektoval jeho vůli a nedomáhal se tohoto práva. S ohledem na tuto skutečnost soud uzavřel, že zůstaviteli nelze upírat možnost naložit se svým majetkem dle svého uvážení, pokud tato úvaha není zjevně nepřiměřená okolnostem daného případu. Opomenutý dědic má pak v takovém případě právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění. Byť má soud z provedeného dokazování za prokázané, že žalobce příčinu k jeho opomenutí nezavdal (o zůstavitele se, i když s menší intenzitou než žalovaná zajímal a staral), uvedené opomenutí nezakládá ani částečnou neplatnost předmětné závěti, která nedbá práv žalobce, coby neopomenutelného dědice. Soud neshledal, že by uvedené opomenutí bylo zjevně nepřiměřené okolnostem daného případu a tedy se příčilo dobrým mravům. Žalované nelze upřít větší zásluhy v péči o zůstavitele, neboť to byla převážně žalovaná, která se o zůstavitele ve stáří a v nemoci zcela nadstandardně (tj. než by se dalo po rozvodu manželství očekávat) starala (vařila mu, uklízela, nakupovala, doprovázela jej k lékaři) a finančně jej podporovala (hradila za něj dluhy). Na kontinuálně trvající dobré vztahy mezi zůstavitelem a žalovanou lze rovněž usuzovat i z toho, že zůstavitel pamatoval na žalovanou i v dříve pořízené závěti z roku 2015. V jednání žalované proto nelze spatřovat nic, co by jakkoli odporovalo dobrým mravům. Nelze rovněž přehlédnout ani tu skutečnost, že žalobce ještě za života zůstavitele obdržel od rodičů (zůstavitele a žalované) byt, a že by tak zůstavitel na žalobce vůbec nepamatoval a finančně jej nezajistil.
Jelikož v řízení současně nevyšlo najevo, že by se žalobce, který byl v závěti dle názoru soudu, opomenut vědomě, dopustil vůči zůstaviteli jednání, které naplňuje důvody vydědění (tedy, že neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi, o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl, byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebo vede trvale nezřízený život), náleží tak žalobci právo na povinný díl, který mu má právě vykompenzovat to, že byl závětí zkrácen či opomenut. To však na konečném závěru soudu o platnosti předmětné závěti ničeho nemění. Skutečnost, že zůstavitel v závěti vyslovil přání, aby žalobce neuplatnil právo na povinný díl z pozůstalosti, nevyvolává žádné právní účinky a žalobce zavazuje pouze morálně. Je proto pouze na žalobci, zda bude respektovat přání zůstavitele, či zda se bude proti jeho vůli v dědickém řízení domáhat svého nároku na povinný díl.
