KITTEL, David. § 1646 [Vydědění a jeho důvody]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 11:
Zůstavitel se může ocitnout v nouzi, jestliže pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (např. přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje objektivně (srov. Beck IV 1646–1647 13) pomoc, nebo kdy není schopen si sám, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (např. zdravotní, hygienické). Současně musí jít o situaci, kdy o takové potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy nepominutelný dědic má reálnou možnost se o potřebách zůstavitele dozvědět a zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout (např. s ohledem na vzdálenost svého bydliště). To vše za předpokladu, že zůstavitel pomoc nabídnutou nepominutelným dědicem neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany nepominutelného dědice přitom musí odporovat dobrým mravům (NS 21 Cdo 3329/2010).
SVOBODA, Jiří. § 1647 [Vydědění nepominutelného dědice]. In: FIALA, Roman, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 390–391, marg. č. 24–26:
ObčZ smysl a obsah tohoto důvodu vydědění nijak nezměnil, pouze jej oproti předchozí právní úpravě [§ 469a odst. 1 písm. a) ObčZ 1964] formuloval abstraktněji a méně kazuisticky. Nedochází tedy k žádným změnám, a i nadále bude použitelná dosavadní judikatura. Základními předpoklady jsou, že:
– zůstavitel se ocitl v nouzi a potřebuje objektivně pomoc;
– potomek měl možnost se reálně dozvědět o tom, že zůstavitel byl v nouzi a potřeboval pomoc, a byl schopen takovou pomoc (objektivně) poskytnout či zajistit;
– zůstavitel potomkovu pomoc neodmítl.
Pod slovem „nouze“ nelze rozumět jen nuzotu, chudobu, strádání nebo bídu v materiálním slova smyslu. Zůstavitel se může ocitnout v nouzi i tehdy, když pro zdravotní či jiné obtíže nastalé v důsledku nemoci či úrazu (dlouhodobé hospitalizace či rekonvalescence), psychického stavu (například po úmrtí někoho velmi blízkého, na kterého byl zůstavitel citově vázán), či svého věku, eventuálně pro nesnáze (těžkosti) způsobené jinými situacemi (například povodní, požárem, zemětřesením či v důsledku jiné přírodní pohromy), potřebuje pomoc, neboť není s to si sám, bez cizí pomoci, obstarat své základní potřeby vlastními silami. Současně musí jít o situaci, kdy o zůstavitele nebo jeho potřeby není postaráno jiným způsobem. Slovo „nouze“ nelze také mechanicky ztotožňovat se slovem „stáří“ [ve smyslu § 469a odst. 1 písm. a) ObčZ 1964 ve znění od 1. 4. 1983]. Stáří nelze chápat jen se zřetelem k určité věkové hranici (například k věkové hranici odchodu do starobního důchodu), nýbrž vždy v souvislosti se schopností či možností zůstavitele sám si obstarat vše, co běžně potřebuje ke svému životu (srov. Češka, Kabát, Ondřej, Švestka 1987 s. 667).
Druhou podmínkou je, že potomek je jednak informován (má povědomost) o tom, že zůstavitel je v nouzi a potřebuje pomoc, a jednak, že je objektivně schopen poskytnout či zajistit svému předku adekvátní potřebnou pomoc. Těžko lze vyžadovat například po potomku, který bydlí a pracuje několik tisíc kilometrů daleko od svého předka, aby s ním pravidelně jezdil za lékařem, na nákupy apod. Takový potomek ale může tyto potřeby zajistit jiným způsobem a jde právě o posouzení toho, zda potomek měl objektivně možnost poskytnout či zajistit potřebnou pomoc svému předku, a přesto tak neučinil, byť jeho předek takovou pomoc (objektivně) potřeboval. Stejně tak po potomku, který je sám například vážně nemocný a potřebuje nezbytnou pomoc, nelze vyžadovat, aby takovou pomoc poskytl ještě svému předku. Odmítne-li zůstavitel potomkem nabízenou pomoc, jež je způsobilá zůstaviteli pomoci v konkrétní (dané) životní situaci, nemůže být z tohoto důvodu založen důvod k vydědění tohoto potomka.
DVOŘÁK, J., FIALA, J., ŠEŠINA, M., ŠVESTKA, J., WAWERKA, K. Občanský zákoník: Komentář, Svazek IV, (§ 1475-1720). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-8-11]. ASPI_ID KO89_d2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X:
V § 469a odst. 1 písm. a) zák. č. 40/1964 Sb. se uváděl jako důvod vydědění, že potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, nově neposkytl potřebnou pomoc v nouzi. Je otázkou, zda jde o totéž. Obecný zákoník občanský také jako jeden z důvodů vydědění uvádí, že dítě zanechalo zůstavitele v nouzi bez pomoci. K tomu Rouček a Sedláček (Rouček, Sedláček, 1936, s. 440) uvádí, že nouzí se nerozumí snad jen nouze peněžitá, že se tím míní případ, když nepominutelný dědic opustil zůstavitele v nouzi (tj. zanechal-li jej bez pomoci), nebo když nesplní svoji zákonnou povinnost vydržovací (nyní bychom mohli říci, že dítě nezajistilo svým rodičům slušnou výživu, jak mu to ukládá § 915 odst. 2 obč. zák.), ale i když podle zásad lidskosti by bylo spravedlivé, aby pomohl a ač věděl o nouzi a mohl pomoci, neučil tak. Lze říci, že pojetí tohoto důvodu vydědění tak, jak je upraveno v obecném zákoníku občanském, zákonu č. 40/1964 Sb. a v občanském zákoníku se v obecných rysech shoduje.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2440/2021:
O.z. smysl a důvod vydědění potomka, který neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc, nijak nezměnil, pouze jej oproti předchozí právní úpravě [ust. § 469a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., dále jen „obč. zák.“] formuloval abstraktněji a méně kazuisticky. I nadále tedy bude použitelná dosavadní judikatura, podle níž pro platnost vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010).
Pod pojmem „nouze“ přitom nelze rozumět jen nuzotu, chudobu, strádání nebo bídu v materiálním slova smyslu. Zůstavitel se může ocitnout v nouzi i tehdy, kdy pro zdravotní či jiné obtíže nastalé v důsledku nemoci (dlouhodobé hospitalizace či rekonvalescence), psychického stavu (např. po úmrtí někoho velmi blízkého, na kterého byl zůstavitel citově vázán) či svého věku, eventuálně pro nesnáze (těžkosti) způsobené jinými situacemi (např. přírodní katastrofou, povodní, požárem, zemětřesením) potřebuje pomoc, neboť není sto si sám, bez cizí pomoci obstarat své základní životní potřeby vlastními silami. Podmínkou je, že potomek je jednak informován (má povědomost) o tom, že zůstavitel je v nouzi a potřebuje pomoc, jednak je objektivně schopen poskytnout či zajistit svému předku adekvátní pomoc. Těžko lze vyžadovat např. po potomku, který bydlí a pracuje několik tisíc kilometrů daleko od svého předka, aby s ním pravidelně jezdil za lékařem, na nákupy apod. Takový potomek ale může tyto potřeby zajistit jiným způsobem a jde právě o posouzení toho, zda potomek měl objektivně možnost poskytnout či zajistit potřebnou pomoc svému předku, a přesto tak neučinil, byť jeho předek takovou pomoc (objektivně) potřeboval. Stejně tak po potomku, který je sám např. vážně nemocný a potřebuje nezbytnou pomoc, nelze vyžadovat, aby takovou pomoc poskytl ještě svému předku [k tomu srov. Drápal, L., Fiala, R. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 417, 418].
Právní úprava „nouze“ vychází z tradiční úpravy obsažené již v Obecném zákoníku občanském (dále jen „OZO“), vyhlášeném císařským patentem ze dne 1.6.1811, č. 946 Sb. z.s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V rámci této právní úpravy právní teorie dovozovala, že „nouzí“ nerozumí se snad jen nouze peněžitá. Patří sem zejména, jestliže nepominutelný dědic nesplní úmyslně svoji zákonnou povinnost vydržovací (§§ 139, 141, 154 OZO; pozn.: lze přirovnat k neposkytnutí slušné výživy rodiči dítětem ve smyslu ust. § 915 odst. 2 o.z.), ale i když podle zásad lidskosti by bylo spravedlivo, aby pomohl a ač věděl o nouzi a mohl pomoci, neučinil tak [k tomu srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, s. 440, nebo Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Dědické právo (§ 1475 až 1720) včetně výkladu řízení o pozůstalosti. 2. vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 732)].
