Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2012/2022, ze dne 20. 6. 2023:
Otázkou „síly“ jednotlivých právních důvodů dědění a důkazního břemene v (sporném) řízení vedeném na základě odkazu z pozůstalostního řízení se dovolací soud za současného výkladu ustanovení § 565 věty první o. z. zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 (na jehož závěry poukazuje dovolatelka v nyní projednávané věci) a dovodil mimo jiné, že dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.
Tento závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. Vzhledem k zákonodárcem užitým obecným formulacím v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle formy závěti tak může být v konkrétní věci významný např. její obsah, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla listina popřena, zda se tak stalo paušálně nebo na základě konkrétní skutkové argumentace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3433/2021).
Z uvedeného vyplývá, že závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné holografní závěti se může uplatnit pouze tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného. V konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva.
V projednávané věci doposud vyšlo (mimo jiné) najevo, že předmětná (holografní) závěť byla předložena účastnicí 1) v zalepené obálce formátu A5, kterou nalezla (podle svého tvrzení) v „náprsní kapse pánského obleku připraveného zůstavitelem pro jeho poslední cestu“ a podle ověřovací doložky vyhotovené Městským úřadem v Jindřichově Hradci zůstavitel listinu vlastnoručně podepsal dne 20. 5. 2013. Tyto skutečnosti lze v případě sporu o dědické právo zcela jistě považovat za významné pro úvahu o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší a mohou svědčit pro závěr, že k uplatnění dědického práva žalobou nebude odkázán účastník 4), přestože své dědické právo odvozuje od tzv. holografní závěti.
Z obsahu spisu je však dále zřejmé, že tvrzení o rozhodných skutečnostech týkajících se pravosti a platnosti listiny označené jako „vlastnoruční závěť“ a datované dnem 20. 5. 2013 učinila pouze účastnice 3) ve svém podání ze dne 20. 5. 2022. Ostatní účastníci pouze u jednání konaném dne 13. 12. 2021, po poučení o možnosti „popřít pravost závěti či namítnout neplatnost této závěti ve smyslu ust. § 1673 občanského zákoníku“, učinili jen prohlášení o „uznání“ či „neuznání“ závěti za pravou a platnou, aniž by (alespoň podle protokolu o jednání) uvedli ke svému prohlášení jakákoliv tvrzení. Na základě těchto poznatků nebylo možné dovodit, zda skutečně vznikl mezi účastníky spor o dědické právo, případně mezi kterými účastníky takový spor vznikl, ani zda vyřešení vzniklého sporu o dědické právo závisí na skutečnostech, které jsou mezi účastníky nesporné, nebo zda je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné. Za tohoto stavu věci soudy nepostupovaly správně, když odkázaly účastnice 1, 2) a 3), aby své právo uplatnily žalobou, aniž by účastníky 1) 2) a 4) náležitě vedly k řádnému doplnění jejich tvrzení o skutečnostech rozhodných pro vyřešení sporu o dědické právo.
Soudům je třeba dále vytknout, že odkázaly účastnice 1), 2) a 3), aby podaly proti účastníkovi 4) žalobu o „určení, že tento není závětním dědicem zůstavitele sepsané dne 20. 5. 2013“, aniž by vzaly v úvahu, že podle listiny označené jako „vlastnoruční závět“ a datované dnem 20. 5. 2013 svědčí dědické právo nejen účastníkovi 4), ale rovněž účastnicím 1), 2) a 3) a podle hmotného práva není možné, aby bylo určeno, že účastník 4) „není závětním dědicem zůstavitele ze závěti sepsané dne 20. 5. 2013“ a zároveň zůstalo dědické právo z této závěti zachováno pro účastnice 1), 2) a 3). Kdyby skutečně vznikl mezi účastníky spor o dědické právo a kdyby byly skutečnosti rozhodné pro jeho vyšetření sporné, musel by být účastník, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, odkázán k podání žaloby o určení, že žádný z účastníků 1), 2), 3) a 4) není zůstavitelovým dědicem podle listiny označené jako „vlastnoruční závět“ a datované dnem 20. 5. 2013.
Soud prvního stupně ve výroku svého usnesení ze dne 5. 1. 2022, čj. 21 D 154/2021-107, uložil účastnicím 1), 2) a 3) rovněž to, aby „současně o podání žaloby vyrozuměly“ soudní komisařku „zasláním kopie žaloby současně s jejím podáním u příslušného okresního soudu“, odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně i v tomto výroku. Soudy však nevzaly v úvahu, že uložení takové povinnosti účastníkům řízení ustanovení § 170 z. ř. s. neumožňuje a není tu ani žádné jiné ustanovení, podle něhož by soudy mohly účastníky řízení k takové povinnosti zavázat.
Ve výroku usnesení soudu prvního stupně je rovněž údaj o tom, že nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě podána, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou. Uvedený údaj má povahu poučení a do výroku rozhodnutí nepatří.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soud je sice z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, avšak řízení před soudy je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).