Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2299/2022-II, ze dne 12. 10. 2022:
Podle § 154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví; to neplatí o takovém majetku zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby.
Zastaví-li soud řízení o dědictví podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral o pohřeb, nezkoumá (respektive nemusí zpravidla zkoumat) při svém rozhodování, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Účastníkem řízení o pozůstalosti je proto pouze ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005, který sice řeší danou problematiku za účinnosti § 175 h o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, ale jeho právní závěry jsou uplatnitelné i za aktuální právní úpravy podle z. ř. s.).
Usnesení soudu o zastavení řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku) nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3264/2009).
Podle ustanovení § 192 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno (§ 153 a § 154 z. ř. s.), majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud projedná dědictví. Dědictví však nebude projednáno, objeví-li se pouze pasivum pozůstalosti.
Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Právní doktrína i soudní praxe již dříve dospěly k názoru, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.], po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci (žalobci a žalovaní) mají věcnou legitimaci, a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován.
Judikatura soudů dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl (v době smrti) vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován – jde-li o majetek, který přechází na právní nástupce zůstavitele děděním – jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, popřípadě, kdo je jeho právním nástupcem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě týká (může týkat) jeho práv (právní sféry) [srov. například obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 18, ročník 2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 144, ročník 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015].
Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v rozhodnutí o dědictví (vydaném podle ustanovení § 185 z. ř. s.) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popřípadě kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o rozdělení pozůstalosti. V případě, že řízení o pozůstalosti dosud nebylo (ve smyslu ustanovení § 188 z. ř. s.) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ustanovení § 1489 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s.) ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen. Výroky usnesení soudu vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009) a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než pozůstalostním řízení, a to ani jako otázka předběžná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015).
Z uvedeného tedy mimo jiné vyplývá, že žaloba podaná ve smyslu § 189 odst. 1 z. ř. s. nemůže být úspěšná, jestliže v řízení o pozůstalosti (případně v navazujícím sporném řízení vyvolaném žalobou podle § 170 z. ř. s.) nebylo určeno, kdo je dědicem zůstavitele; nebylo-li řízení o pozůstalosti dosud skončeno, je jedním z předpokladů přípustnosti žaloby, aby v řízení o pozůstalosti bylo postaveno najisto, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli (takový stav nastane zejména, není-li zde spor o dědické právo).
V projednávané věci bylo řízení o pozůstalosti po zůstaviteli J. B. zastaveno podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a nepatrný majetek zůstavitele byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu, když v řízení o pozůstalosti nebylo – z tohoto důvodu – zkoumáno dědické právo po zůstaviteli. Protože dědické právo v jiném než v řízení o pozůstalosti
– jak bylo zdůvodněno shora – ani posuzováno být nemůže (a to ani jako otázka předběžná), je nutno uzavřít, že žalobkyně nebyla k požadovanému určení zůstavitelova vlastnictví věcně legitimována.
Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4311/2014: „je zřejmé, že v konkrétním řízení o dědictví může dojít k situaci, kdy soud (soudní komisař) rozhodne o zastavení dědického řízení podle § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ v rozporu s výše uvedeným, tj. aniž by dříve, než učiní závěr o existenci sporného majetku ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 OSŘ“ [pozn. nyní ve smyslu § 172 odst. 2 a § 173 z. ř. s.], „zjišťoval dědické právo po zůstaviteli. V takovém případě tedy – jestliže bylo řízení o dědictví zastaveno podle § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ“ [pozn. nyní podle § 153 nebo § 154 z. ř. s.], „a jestliže byla podaná žaloba o určení vlastnického práva zůstavitele k majetku, k němuž se v řízení o dědictví z důvodu spornosti nepřihlíželo, resp. bylo rozhodnuto o zastavení řízení o dědictví jako kdyby dotčený majetek zůstavitel vůbec neměl – bude zapotřebí řízení o určení vlastnického práva zůstavitele přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť rozhodnutí závisí na otázce, kterou není soud v tomto řízení oprávněn vyřešit, a vyčkat, zda bude na návrh žalobce (případně z jiného podnětu) zahájeno řízení o dodatečném projednání tohoto zůstavitelova majetku (případně také dluhu) vedené ve smyslu ustanovení § 175x OSŘ“ [pozn. nyní ve smyslu § 192 z. ř. s.]. „Bude-li řízení o dědictví dodatečně zahájeno, může být ve sporném řízení o určení vlastnického práva zůstavitele pokračováno až poté, co bude v tomto dodatečném řízení o dědictví dědické právo strany žalobce (resp. také dědické právo žalovaného) zjištěno. Nebude-li řízení o dědictví podle § 175x OSŘ v přiměřené lhůtě zahájeno, bude nezbytné žalobu o určení vlastnického práva zůstavitele z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce i pasivní legitimace žalované zamítnout“.
Z výše uvedeného vyplývá, že již soud prvního stupně pochybil, když návrh žalobkyně na přerušení řízení o určení vlastnického práva zůstavitele usnesením ze dne 4. 9. 2020, č. j. 20 C 225/2019-140, zamítl. Soud prvního stupně tedy měl přerušit řízení s tím, že bude možné pokračovat teprve poté, kdy bude v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti určen okruh dědiců zůstavitele, tedy tehdy, až řízení dospěje alespoň do té fáze, kdy se v úvahu přicházející dědicové ve stanovené lhůtě vyjádří, že dědictví neodmítají, resp. jim marně uběhne lhůta k vyjádření. V řízení o pozůstalosti soud naopak není oprávněn bez dalšího posuzovat spornou otázku, zda zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem sporných nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Bude-li žalobě o určení vlastnického práva zůstavitele vyhověno, otevře to cestu k dodatečnému projednání sporných nemovitostí v pozůstalostním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2019).
