Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 21. června 2018, věc C-20/17, 62017CJ0020:
Jak připomněl generální advokát v bodech 109 a 110 stanoviska, Soudní dvůr již rozhodl, že výklad ustanovení nařízení č. 650/2012 vedoucí ke štěpení dědictví je neslučitelný s cíli uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. října 2017, Kubicka, C‑218/16, EU:C:2017:755, bod 57). Jedním z daných cílů totiž je zavedení jednotného režimu použitelného na dědictví s přeshraničním dopadem, jehož dosažení předpokládá harmonizaci pravidel týkajících se mezinárodní příslušnosti soudů členských států v rámci sporných i nesporných řízení.
Naopak dosažení cílů sledovaných nařízením č. 650/2012 by bylo ohroženo, pokud by v situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, ustanovení kapitoly II uvedeného nařízení, a zejména jeho článku 4, měla být vykládána v tom smyslu, že neurčují mezinárodní příslušnost soudů členských států týkající se řízení o vydání vnitrostátních dědických osvědčení.
Z výše uvedeného plyne, že článek 4 nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví, že ačkoli zůstavitel neměl v době smrti obvyklý pobyt v uvedeném státě, jeho soudy zůstávají příslušné pro vydání vnitrostátního dědického osvědčení v rámci dědictví s přeshraničním dopadem, pokud se pozůstalost nachází na území daného členského státu nebo pokud zůstavitel měl jeho státní příslušnost.
Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 7. dubna 2022, věc C-645/20, 62020CJ0645:
Kromě toho je třeba připomenout, že v zájmu účinného řešení dědických sporů usiluje nařízení č. 650/2012 o jednotný způsob projednávání dědictví. Soudní dvůr v této souvislosti opakovaně rozhodl, že výklad ustanovení tohoto nařízení, který by vedl k štěpení tohoto dědictví, by byl neslučitelný s cíli uvedeného nařízení [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. června 2018, Oberle, C 20/17, EU:C:2018:485, bod 56, a ze dne 16. července 2020, E. E. (Soudní příslušnost a právo rozhodné pro dědění), C 80/19, EU:C:2020:569, bod 41].
Z této zásady jednoty dědictví vychází rovněž pravidlo stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 650/2012, neboť uvedené ustanovení upřesňuje, že toto pravidlo určuje příslušnost soudů členských států k rozhodování o „dědictví jako celku“.
